Představme si člověka, který získá všechno, po čem dlouho toužil. Má dům, peníze, postavení i uznání. Bude spokojený? Možná ano. Jenže lidská zkušenost ukazuje, že velmi často pouze na nějakou dobu. To, co bylo ještě včera snem, se může postupně stát samozřejmostí. A někde za dosavadním cílem se objeví nový. Větší dům. Vyšší pozice. Více peněz. Větší vliv. A možná právě zde začíná jedna z nejzajímavějších paralel mezi psychologií člověka a dějinami celých civilizací.
„Moc má sklon korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně.“
Lord Acton
Více článků
Když ani svět není dost velký
Historie zná mnoho mocných říší. Některé ovládaly území, která si dnes jen obtížně dokážeme představit.
Římská říše dosáhla svého největšího územního rozsahu na počátku 2. století našeho letopočtu. Mongolská říše vytvořila ve 13. století největší souvislou pozemní říši historie. Na svém vrcholu zabírala přibližně 24 milionů kilometrů čtverečních.
A ještě větší bylo Britské impérium. Na počátku 20. století ovládalo více než 34 milionů kilometrů čtverečních – přibližně čtvrtinu světové pevniny. Bylo největším impériem, jaké historie zná.
Na první pohled jsou to především čísla. Při pohledu z perspektivy sebepoznání se však nabízí jiná otázka: Co způsobuje, že dosažená moc často nevytváří pocit „mám dost“, ale naopak otevírá prostor pro další touhu?
Hranice se mohou posouvat
Římské dějiny jsou dobrým příkladem. Řím nezačal jako obrovská říše. Začal jako jedno město mezi mnoha dalšími komunitami Apeninského poloostrova. Postupně rozšiřoval svůj vliv. Nejprve na okolní oblasti, poté na Itálii, následně přes Středomoří. Každá nová hranice se časem stávala hranicí, za níž existovalo něco dalšího.
Podobný princip samozřejmě nelze jednoduše převést z politiky starověkých států na psychologii jednotlivce. Říše expandovaly z celé řady vojenských, ekonomických, bezpečnostních i politických důvodů. Přesto nám historie nabízí zajímavé zrcadlo.
Také v osobním životě totiž někdy zjistíme, že hranice toho, co považujeme za „dost“, není pevná. Když nemáme téměř nic, můžeme si říkat: Až budu mít vlastní bydlení, budu spokojený. Když ho získáme: Až budu mít větší dům… Potom: Až budu vydělávat více… A následně: Až budu mít dost peněz, abych už peníze nemusel řešit… Jenže kde přesně leží ono dost?
Mozek si na vítězství zvyká
Psychologie pro tento jev zná pojem hedonická adaptace.
Člověk si do určité míry zvyká nejen na nepříjemné podmínky, ale také na podmínky příjemné. To, co původně přinášelo intenzivní radost, se postupně stane běžnou součástí života.
Psycholožka Sonja Lyubomirsky při vysvětlování tohoto principu upozorňuje, že adaptace se může týkat i věcí, o nichž jsme přesvědčeni, že nás učiní trvale šťastnějšími – například materiálního úspěchu. Je to důležitý mechanismus. Bez schopnosti přizpůsobovat se bychom pravděpodobně nedokázali dlouhodobě fungovat v neustále se měnícím prostředí. Jenže má i druhou stránku.
Včerejší výjimečnost se může stát dnešní samozřejmostí.
Člověk tedy nezbytně nemusí být chamtivý nebo nenasytný. Může pouze zjistit, že pocit uspokojení, který od dosažení cíle očekával, netrval tak dlouho, jak předpokládal. A začne hledat další cíl.
Co s člověkem dělá moc?
Ještě zajímavější je samotná psychologie moci.
Psycholog Dacher Keltner a jeho kolegové popsali v odborné literatuře teorii označovanou jako approach/inhibition theory of power.
Zjednodušeně řečeno: vyšší pocit moci může vést k většímu zaměření na odměny a příležitosti, větší volnosti jednání a menšímu množství sociálních zábran. Nižší moc naopak častěji souvisí s větší pozorností vůči rizikům, omezením a reakcím ostatních. To neznamená, že moc automaticky člověka „zkazí“. Znamená to něco jemnějšího. Moc může změnit prostředí, ve kterém se rozhodujeme.
Člověk, který nemá možnost něco uskutečnit, musí své představy neustále poměřovat s překážkami, aby se následně začal ptát. Je tedy touha po více špatná? Asi není.
Touha po růstu je jednou z nejsilnějších schopností člověka. Díky ní studujeme, učíme se, stavíme, objevujeme, vytváříme vztahy, podnikáme, cestujeme a překračujeme hranice toho, co jsme ještě včera považovali za možné. Problém nevzniká ve chvíli, kdy chceme růst. Vzniká ve chvíli, kdy nevíme proč rosteme.
Existuje totiž podstatný rozdíl mezi větami: „Chci něco vytvořit.“ a „Potřebuji mít víc, abych měl pocit vlastní hodnoty.“ Zvenku mohou oba lidé dělat totéž. Mohou budovat firmu. Vydělávat peníze. Kupovat nemovitosti. Dosahovat společenského postavení. Uvnitř však může probíhat něco úplně jiného. Jeden člověk něco tvoří a druhý se snaží zaplnit prostor, který žádný další úspěch nedokáže naplnit natrvalo.
Největší říše dějin nakonec narazily na hranici
Na příbězích velkých říší je fascinující ještě něco. Žádná nerostla věčně. Římská říše měla své hranice. Mongolská říše měla své hranice. Britské impérium mělo své hranice. A nakonec měly všechny také svůj ústup, proměnu nebo rozpad.
Možná nejde jen o historickou zajímavost. Každý systém, který je založen především na neustálém rozšiřování, jednou narazí na otázku, zda je další růst ještě přínosem, nebo už pouze podmínkou jeho vlastní existence. A podobnou otázku můžeme položit sami sobě.
Kdy budu mít dost?
Je to možná jedna z nejtěžších otázek sebepoznání.
Kolik peněz je dost?
Kolik uznání je dost?
Kolik úspěchu je dost?
Kolik majetku?
Kolik pozornosti?
Kolik vítězství?
Pokud odpověď vždy zní „ještě trochu více“, nemusí být problém v množství toho, co máme. Možná jsme pouze nikdy neurčili hranici. Člověk, který neví, co znamená „dost“, totiž nemůže okamžik dostatku poznat. A může celý život běžet směrem k cíli, který se při každém přiblížení posune o několik kroků dál.
Vnější říše a naše vnitřní říše
Historické paralely mají své hranice. Člověk není stát a psychologii jednotlivce nelze jednoduše použít jako vysvětlení geopolitických dějin. Přesto nám mohou staré říše odpovědět na velmi současnou otázku. Pokud Říman mohl hledět za Rýn, nebo Mongolský vládce za další horizont, dnešní člověk může hledět na další číslo svého bankovního účtu, další kariérní pozici, další nemovitost nebo další potvrzení svého významu. Kulisy se změnily. Otázka zůstává: Co vlastně hledáme za další hranicí?
Někdy může být za touhou po „více“ ukryta úplně jiná potřeba – pocit bezpečí, vlastní hodnoty, přijetí nebo smyslu. A právě v okamžiku, kdy dokážeme tuto skutečnou potřebu pojmenovat, začíná sebepoznání.
Možná nejde o to přestat růst
Smyslem není vzdát se ambicí. Není třeba přestat podnikat, vydělávat, tvořit ani snít. Možná potřebujeme pouze rozlišovat dva druhy růstu. Jeden rozšiřuje to, co máme a druhý rozšiřuje to, kým jsme. Ideální život pravděpodobně nepotřebuje volit pouze jednu z těchto cest. Potřebuje však vědět, která z nich právě řídí naše rozhodování, protože člověk může ovládnout obrovské území a přesto nemít vládu nad sebou samým. A může vlastnit velmi málo, ale přesně vědět, kdo je, co potřebuje a kde leží jeho hranice dostatku. Možná právě to je jedna z nejzajímavějších lekcí, kterou nám po staletích mohou zanechat největší říše světa: Nejtěžší hranicí k poznání nemusí být hranice našeho světa. Může jí být hranice našich vlastních tužeb.
Zdroje a odborné podklady
Pro historickou část je velmi dobře použitelný Guinness World Records: Britské impérium uvádí jako největší impérium podle absolutní rozlohy, přes 34 milionů km² v roce 1922, a Mongolskou říši jako největší souvislou říši s přibližně 24 miliony km². Guinness World Records
Pro psychologickou část je hlavním odborným podkladem studie Dacher Keltner, Deborah Gruenfeld a Cameron Anderson – Power, Approach, and Inhibition, publikovaná v Psychological Review. Autoři rozebírají, jak vyšší moc ovlivňuje orientaci na odměny, zábrany a rozhodování. Greater Good
Doplňkově lze použít materiály American Psychological Association o hedonické adaptaci a o vztahu majetku, statusu, moci a lidského prožívání. Výzkum zároveň neříká, že bohatství či moc člověka automaticky kazí – vztahy jsou podstatně složitější. APA.org
Mně osobně se na tom článku nejvíc líbí poslední myšlenkový obrat: „Člověk může ovládnout obrovské území a přesto nemít vládu nad sebou samým.“ To podle mě přesně přesouvá článek z historie do tématu sebepoznání, aniž bychom historii násilně psychologizovali.
Poznámka k citátu: Jde o dobře doložený citát. John Dalberg-Acton jej napsal 5. dubna 1887 v dopise historikovi a biskupovi Mandellu Creightonovi. Originál zní: “Power tends to corrupt and absolute power corrupts absolutely.” Ještě zajímavější je jeho původní kontext. Acton tvrdil, že králové, papežové a další držitelé moci nemají být morálně posuzováni mírněji jen proto, že zastávají vysoké postavení. Čím větší moc člověk má, tím důležitější je podle něj odpovědnost.
