Byl to okamžik, který působil nevinně. V jedné z uliček města, mezi chvatem a šumem běžného dne, jsem potkala mnicha ve žlutém rouchu. Nabízel malé zlaté amulety se zobrazením Guanyin, čínské bohyně milosrdenství. Zastavila jsem se, protože mě obraz na talismanu něčím přitáhl. Mnich se na mě s mírnou úklonou pousmál a zlatavý amulet mi podal ve své ruce. Také jsem se usmála. Pak mnich promluvil s pokorou slovy, kterým jsem neporozumněla.
„Amulet nebo talisman, kterým jsi obdarován může ovlivnit mnoho věcí…“
Ludmila Elen Vránová
Více článků
Nečekná reakce
Když jsem si amulet převzala do svých rukou, vyndala jsem z kapsy svoji peněženku a jako odměnu mu z ní předala poslední sto korunovou bankovku. Více jsem u sebe v hotovosti neměla. V tu chvíli se ale něco změnilo. Místo tichého souhlasu či požehnání se na jeho tváři objevilo zklamání. Možná i hněv z této malé částky. Za rozpačitého cizojazyčného brblání se pomalu vzdálil z mé přítomnosti a já dešla opačným směrem s amuletem v kapse – ale ne s klidem a smířením ve svém srdci. Ale s pocitem viny, že jsem mnicha urazila.
A tak začala moje cesta s tímto amuletem. Ale zdaleka neskončila u něj. Amulet jsem si pro štěstí založil do své peněženky a na nějaký čas ho ztratila ze své mysli. Příběh života běžel dál…
Po 10-ti letech života
Po 10ti letech životních událostí jsem se dostala do situace, kdy jsem si uvědomla, že příčinou některých nezdarů mohl skutečně být amulet. Cítila jsem v sobě rozpor – přijala jsem předmět s duchovní symbolikou, ale energie předání byla napjatá. Nechtěla jsem ten pocit jen tak přejít, a tak jsem se rozhodl ho očistit. Sedla jsem si do ticha, zapálila svíčku, vzala amulet do rukou a v jednoduchém, upřímném záměru ho očistila:
„Děkuji Ti, že jsi ke mně přišel. Očišťuji tě od všeho, co nebylo v souladu s láskou. Přijímám tě jako nástroj světla, ne očekávání. Ať sloužíš míru, nikoliv zmatení.“
Ale pak přišlo jedno hlubší uvědomění:
Kolik podobných věcí už doma vlastně mám? Kolik předmětů jsem přijala nebo si koupila „pro ochranu“, „pro energii“, „pro štěstí“… a přitom jsem nikdy opravdu nezaměřila svou pozornost na to, jaký příběh vlastně nesou?
Inventura duše: prohledání energetické krajiny
A tak jsem si jednoho dne udělala prostor a rozhodla se, že půjdu napříč svým domovem. Ne hledat, co je špatně – ale vědomě nacítit všechny předměty s potenciálem zářiče:
– amulety, kameny, dary z poutí, talismany, energetické kartičky, buddhistické nebo hinduistické symboly,
– ale i náramky, olejíčky, přívěsky, které mi někdo „věnoval s přáním síly“.
U každého takového předmětu jsem se zastavila a položil si tři otázky:
- Jaký pocit ve mně ten předmět teď vyvolává?
- Vím, odkud přišel – a za jakých okolností?
- Chci, aby byl dál součástí mého života?
A bylo to hluboce očistné. Ne jako exorcismus, ale jako vnitřní úklid. Jemný, ale radikálně upřímný.
Jak jsem neutralizovala energie amuletů
Pro všechny předměty, u kterých jsem cítila, že nesou nějakou nečistotu – ať už z mého příběhu, nebo z nevyřčeného záměru původního dárce – jsem vytvořila jednoduchý rituál:
- Voda, oheň, dech – pokud to předmět umožňoval, opláchla jsem ho v čisté vodě, kterou jsem před tím ve sklence položila na obrázek srdce s prosbou o očistnou pomoc.
- Vykuřování – použila jsem šalvěj a někdy i dračí krev (v případě silnější energie). Prošla jsem jím každý předmět a přitom tiše šeptala:
„Uvolni, co nepatří, zůstaň jen ve světle.“ - Nový záměr – položil jsem ruku na každý z těchto „očistěných zářičů“ a vědomě k němu pronesl záměr. Například:
„Ať jsi připomínkou odvahy.“
„Ať jsi spojení se soucitem.“
„Ať jsi jen to, co máš být – nic víc, nic míň.“
A některé předměty – i přes veškerou snahu – jsem cítila, že jejich čas u mě skončil. Ty jsem rituálně propustila. Spálila nebo zakopala s poděkováním. Dokonce jsem se s jedním papírovým předmětem rozloučila v toaletě, protože oheň by jeho energii posílil a zem nezmařila.
Co mi to dalo
Byla to hlubší práce, než jsem čekala. Věřila jsem, že jen reaguji na jeden zážitek – ale otevřely se celé vrstvy vztahu k duchovním předmětům jako takovým. A zároveň jsem si znovu připomněla, že žádný talisman mě nezachrání. Ale každý může být průvodcem – pokud mu to dovolím.
Nejde o to, kolik zářičů vlastním.
Ale kolik z nich nese skutečně mé světlo. A kolik z nich jsem si omylem nechala v životě, protože „by měly pomáhat“.
Předmět jako energetický zářič
Možná i ty máš doma předměty, které ti kdysi někdo daroval „pro štěstí“. Možná ani nevíš, odkud některé přišly. A možná ti začnou znovu promlouvat, když se na chvíli zastavíš a zeptáš se: Co mi přinášíš teď?
Ne z pověry. Ne ze strachu.
Ale z úcty k sobě – a k prostoru, který se v nás čistí, když si dovolíme znovu vědomě prosvětlit to, co už dávno leželo ve stínu.
Víte, přátelé, vlastně jsem si uvědomila, že každý předmět vypráví svůj příběh. Stejně jako můj amulet. I někdo, kdo si koupí v antikvariátu například stratou krásnou vázu a neuvědomí si, že její vtisknutá energie předchozího majitele může významě ovlivnit kvalitu jeho života. Ale nic není černé nebo bílé. Je to pestrobarevná cesta poznání. A každé poznání má cenu zlata, neboť na konci každého příběhu jsme moudřejší Duší.
