Více článků

Nový začátek společnosti: Vize podle Gopala

Co odhaluje spor o Pfizer, ztracené zprávy a digitální budoucnost Evropy?

Svět na prahu napětí: Co nám příštích 100 dní naznačí o stavu společnosti

Spor Soni Pekové otevírá důležitější otázku: kdo prověří samotné důkazy?

Stíny a světlo: Jak se postavit svým démonům a proměnit je v sílu

ELEN: Když říkáš, že žijeme v transformační nebo zlomové době, co tím přesně myslíš a podle čeho to poznáváš?

KAMIL: Když používám slovo „transformační“, nemyslím tím, že bych znal nějaký tajný plán dějin nebo věděl, kam přesně lidstvo směřuje. To nevím. Spíš pozoruji, že mnoho věcí, které jsme dlouhou dobu považovali za samozřejmé, přestává být samozřejmých. Proměňuje se způsob, jakým pracujeme, komunikujeme, vytváříme vztahy, získáváme informace nebo přemýšlíme o autoritách. Technologie se vyvíjejí rychleji, než na co jsme byli jako společnost zvyklí. Současně se mění naše očekávání od života.

Stále více lidí se podle mé zkušenosti ptá: Proč vlastně žiji tak, jak žiji? Co je pro mě opravdu důležité? Je moje práce skutečně můj život? Potřebuji všechno, za čím se celý život honím? A právě tyto otázky jsou pro mě známkou proměny. Nemusí jít o nějakou mystickou událost. Možná jednoduše přicházíme do období, kdy člověk začíná znovu hledat vztah sám k sobě.

ELEN: Co podle tebe dnes ve společnosti skutečně končí a co se naopak teprve rodí?

KAMIL: Nevím, jestli bych řekl, že něco definitivně končí. Dějiny podle mě nejsou dveře, které se jednou zavřou a už se nikdy neotevřou. Ale mám pocit, že slábne naše bezpodmínečná důvěra v určité vnější jistoty. Dlouhou dobu jsme byli vedeni k představě, že když budeme dostatečně výkonní, úspěšní, zabezpečení a materiálně zajištění, přijde automaticky také spokojenost. Jenže ono to tak vždycky není. Můžeme mít mnoho věcí a současně cítit vnitřní prázdnotu. A možná se právě rodí větší zájem o kvalitu života místo jeho pouhé kvantity. O vztahy. O duševní rovnováhu. O smysl. O autenticitu.

Nemyslím si, že svět bude najednou duchovní nebo harmonický. Člověk zůstane člověkem se všemi svými rozpory. Ale možná si postupně dovolujeme položit otázku, která ještě před několika desetiletími v běžném životě tolik nezaznívala: „Co když smyslem života není pouze něco získat, ale také něco pochopit?“

ELEN: Vnímáš současné krize spíš jako důsledek selhání systému, nebo jako součást hlubší proměny lidského vědomí?

KAMIL: Tady bych byl velmi opatrný. Nemám rád, když se konkrétní lidské utrpení začne vysvětlovat tím, že je „nutnou součástí duchovní transformace“. Takové vysvětlení může znít vznešeně, ale člověku, který prochází těžkou životní situací, příliš nepomůže. Krize mají reálné politické, ekonomické, historické, společenské i lidské příčiny. Zároveň ale věřím, že každá krize může člověku něco ukázat. Ne proto, že ji někdo „seslal“, aby nás něco naučil. Ale protože ve chvíli nejistoty se často odkrývá to, co bylo skryté. To co jsme přehlédli. Naše strachy, priority, závislost na vnějších jistotách, schopnost spolupracovat, i naše schopnost rozdělovat svět na „nás“ a „je“. Je to taková rozsvícená kontrolka na palubní desce života. Takže bych neřekl, že krize jsou především důkazem nějakého plánu transformace lidstva. Řekl bych spíš, že způsob, jakým na krize reagujeme, nám velmi mnoho vypovídá o stavu našeho vědomí.

ELEN: Jakou roli podle tebe hrají strach, nejistota a informační chaos v tom, jak dnes lidé přemýšlejí a rozhodují se?

KAMIL: Obrovskou. Strach je velmi silná lidská emoce. A když se bojíme, naše potřeba jednoduchých odpovědí roste. Najednou chceme vědět, kdo je viník. Kdo má pravdu. Komu máme věřit. Jenže svět bývá mnohem složitější. Dnešní informační prostředí navíc nabízí prakticky nekonečné množství názorů. Člověk si může během několika minut najít desítky zdrojů podporujících téměř jakýkoliv pohled na svět. Proto podle mě začíná být jednou z nejdůležitějších schopností člověka nikoliv pouze získávat informace, ale umět s nimi zacházet. Ptát se: Kdo to říká? Proč to říká? A možná ještě důležitější otázka: „Proč tomu právě já chci věřit?“ To je podle mě hluboce sebepoznávací otázka.

ELEN: Myslíš si, že se Česká republika v této proměně něčím zásadně liší od zbytku Evropy nebo světa?

KAMIL: Vím, na co narážíš Elen. (smích, poznámka redakce) Často hovořím o naší krásné zemi. Ale také si myslím, že každá společnost má vlastní historickou zkušenost a ta se samozřejmě promítá do toho, jak lidé vnímají současnost. U nás podle mě stále silně pracuje zkušenost s autoritami, nedůvěrou a velmi výraznou potřebou osobní svobody. Ale nechci teď Česko oddělovat od zbytku světa nějakým zvláštním duchovním posláním. Spíš mám rád představu, že každý národ, každá komunita a nakonec každý člověk může do světa přinést něco svého. A myslím, že Češi mají jednu velmi zajímavou vlastnost. Určitou nedůvěru k velkým slovům. Někdy je to komplikace, ale někdy je to podle mě velmi zdravé. Možná právě proto u nás duchovní témata potřebují být hodně ukotvená v obyčejném životě.

Nestačí mluvit o lásce, vědomí nebo jednotě. Musíme se ptát, jak se to projeví doma, v práci, ve vztahu k sousedovi nebo k člověku, který má úplně jiný názor než já.

ELEN: Kde podle tebe končí zdravá duchovní otevřenost a začíná útěk od reality, zjednodušování nebo slepá víra?

KAMIL: Tohle považuji za jednu z nejdůležitějších otázek současné spirituality. Duchovní cesta by podle mě neměla člověka odvádět od reality. Naopak by mu měla pomáhat realitu vidět pravdivěji. Jestliže moje duchovní přesvědčení způsobí, že přestanu přijímat fakta, přestanu být ochotný pochybovat nebo začnu všechny lidi s jiným názorem považovat za nevědomé, pak bych si měl položit otázku, kam jsem se vlastně dostal. Pro mě je duchovní otevřenost spojena s pokorou. Mohu něčemu hluboce věřit a zároveň říct: „Nevím.“ To je nádherné slovo. Nevím. Možná. Zkoumám. Cítím to tak. To není slabost. Pro mě je to známka určité vnitřní svobody.

ELEN: Jak rozeznáváš vlastní intuici od přání, strachu nebo názoru, který jsme převzali od někoho jiného?

KAMIL: Někdy velmi těžko. A možná právě proto mě tolik zajímá sebepoznání. Člověk může snadno říct: „Cítím to intuitivně.“ Jenže někdy to není intuice. Někdy je to strach. Jindy touha. Jindy zkušenost z minulosti. A někdy jen něco, co jsme mnohokrát slyšeli a postupně jsme to začali považovat za vlastní názor. Já se proto snažím intuici nekultivovat jako neomylný hlas. Spíš ji vnímám jako jeden z vnitřních signálů. Poslechnu si ji. Ale potom se dívám kolem sebe, ptám se a mluvím s lidmi. Nechám věci někdy chvíli uležet. Skutečné sebepoznání pro mě není přesvědčení, že už dokonale znám svůj vnitřní hlas. Je to dlouhá a nikdy nekončící cesta sebepoznávání. Je to ochota znovu a znovu poznávat, odkud moje vnitřní hlasování skutečně přichází.

ELEN: Jak podle tebe mění umělá inteligence, sociální sítě a technologický vývoj naše chápání člověka, svobody a vlastní identity?

KAMIL: Myslím, že právě tady nás čeká jedna z největších otázek příštích let. Technologie už dávno nejsou pouze nástrojem někde vedle nás. Vstupují do našeho způsobu přemýšlení. Ovlivňují, co vidíme, koho posloucháme, s kým komunikujeme a někdy i to, jak sami sebe vnímáme. Umělá inteligence tuto otázku ještě prohlubuje. Pokud stroj dokáže vytvářet text, obraz, hudbu nebo vést rozhovor, začneme se možná znovu ptát: Co je vlastně lidské? A mně připadá, že odpověď nemusí být v tom, že budeme s technologiemi soupeřit. Možná nás právě technologie donutí znovu objevit něco velmi starého. Schopnost skutečně být s druhým člověkem. Dotknout se jeho života. Naslouchat. Milovat. Přijmout odpovědnost. Technologie mohou vytvořit velmi přesvědčivou simulaci mnoha lidských projevů. Ale otázka, jakým člověkem se rozhodnu být, stále zůstává na mně.

ELEN: Co může obyčejný člověk dělat, když má pocit, že svět kolem něj je příliš složitý, polarizovaný a že na jeho hlasu nezáleží?

KAMIL: Možná začít tam, kde skutečně něco ovlivnit může. To může znít až příliš jednoduše, ale já tomu opravdu věřím. Nemohu každé ráno zachránit svět. Mohu ale ovlivnit způsob, jakým mluvím se svými blízkými. Mohu rozhodnout, čemu budu věnovat pozornost. Mohu pomoci někomu ve svém okolí. Mohu tvořit. Mohu se vzdělávat. Mohu se účastnit života své obce nebo komunity. Mohu odmítnout nenávist, i když ji někdo ode mě očekává. A především mohu pracovat sám se sebou. S tou neprobádanou Bytostí plnou zázraků a překvapení. Protože polarizace společnosti nezačíná pouze v médiích nebo v politice. Začíná také v okamžiku, kdy já přestanu vidět člověka v někom, kdo se mnou nesouhlasí. To je velmi těžká disciplína. A právě proto ji považuji za důležitou.

ELEN: Kdybys měl dnešní dobu vnímat ne jako těžkou zkoušku, ale jako výzvu k sebepoznání, k čemu nás podle tebe nejvíc zve?

KAMIL: Možná k tomu, abychom přestali hledat všechny odpovědi pouze venku. Celý svět nám nabízí někoho, kdo nám řekne, co si máme myslet. A já proti ničemu z toho nejsem. Každý z těchto hlasů nám může něco dát. Ale nakonec se stejně musím vrátit k sobě. K otázce: „Kdo jsem, když na chvíli odložím všechny názory, role a očekávání?“

Co je pro mě opravdu důležité? Jak chci zacházet s časem, který mám? Jaký člověk ze mě vzniká způsobem, jakým každý den žiji?

Možná právě to je pro mě transformační charakter této doby. Nečekám nějaký okamžik, kdy se najednou změní celé lidstvo. Transformace se podle mě děje mnohem tišeji. V jednom vztahu. V jednom rozhodnutí. V jednom přiznání vlastní chyby. V jednom okamžiku, kdy místo odsouzení začnu naslouchat. A možná právě z milionů takových nenápadných okamžiků jednou vznikne svět, kterému budeme říkat nový.

ELEN: Asi bycho tu mohli na toto téma společně hovořit dlouhé hodiny. Ale čas pro tento rozhovor se naplnil. Co bys chtěl říci za závěr našeho rozhovoru?

KAMIL: Předevší Ti děkuji Elen, že jsem měl možnost vyslovit několik důležitých slov nahlas, protože i pro mě je to sebeuvědomění. Po našem rozhovoru ve mně zůstává také jedna myšlenka. Možná není nejdůležitější zjistit, zda skutečně žijeme v nějaké výjimečné „transformační době“. Možná je mnohem důležitější otázka: „Jak tuto dobu prožijeme my sami? Budeme více vedeni strachem, nebo zvídavostí? Budeme hledat nepřátele, nebo způsoby, jak spolu mluvit? Budeme čekat, až se změní svět, nebo začneme zkoumat vlastní život?

Nemám univerzální odpověď. A vlastně jsem rád, že ji nemám. MOJEsebepoznání pro mě nikdy nebylo místem hotových pravd. Vnímám ho spíš jako prostor, kde se můžeme potkávat, ptát se, sdílet vlastní zkušenosti a někdy také připustit, že svět je mnohem tajemnější, než jsme si mysleli. A možná právě schopnost zůstat otevřený otázce je jednou z nejdůležitějších schopností pro dobu, kterou právě společně prožíváme.

ELEN: Děkuji za sdílení.

Kamil: Já děkuji.

Více článků

Tajemství Grálu: Mýtus, realita a jeho hlubší duchovní význam

Hus si za smrt mohl sám? Co skutečně vedlo k jeho smrti a proč to nebylo tak jednoduché

Síla posvátných předmětů: Jak s nimi pracovat a využít jejich energii

Rozhovor z hloubi tkáně: „Vidíme tě skrze tvou krev“

Dimenze, hustoty a úrovně vědomí: Co vlastně znamená 3D, 4D a 5D?

Stvoření jako proces, který se odehrává i v nás

Pokud opustíme doslovný výklad, začíná příběh o stvoření působit jako nadčasový princip. Každý z nás totiž denně:

• tvoří své myšlenky
• formuje své emoce
• ovlivňuje svou realitu

Jinými slovy, stvoření není minulost – je to proces, který se děje právě teď. A právě zde se přirozeně propojuje s konceptem vnitřních energetických center – čaker.

7 dní × 7 čaker: Symbolická paralela

Podívejme se na tento model jako na cestu vědomí od základů až k jednotě:

1. den – vznik světla → kořenová čakra

První krok je uvědomění si existence. Rozlišení světla a tmy. Stejně jako kořenová čakra vytváří základ: bezpečí, stabilitu a ukotvení v realitě

2. den – oddělení nebe a země → sakrální čakra

Vzniká vztah, prostor mezi dvěma póly. Sakrální čakra přináší: emoce, pohyb a tvořivou energii

3. den – vznik země a plodnosti → solar plexus

Objevuje se struktura a schopnost tvořit konkrétní formu. Solar plexus souvisí s: vůlí, identitou a realizací

4. den – slunce, měsíc a rytmus → srdeční čakra

Svět získává řád, harmonii a cykličnost. Srdeční čakra je centrem: rovnováhy, vztahů a propojení

5. den – vznik života → krční čakra

Život se začíná projevovat, komunikovat, vibrovat. Krční čakra představuje: vyjádření, pravdu a autentický projev

6. den – vznik člověka → třetí oko

Přichází vědomí sebe sama. Třetí oko otevírá: vhled, intuici a schopnost pozorování

7. den – odpočinek → korunní čakra

Tvoření je dokončeno. Nastává klid. Korunní čakra symbolizuje: jednotu, přesah a spojení s celkem

Proč je 7. den klíčový

V moderním světě jsme se naučili tvořit, plánovat a dosahovat výsledků. Často ale zapomínáme na poslední, zásadní krok: Zastavení a integraci

Sedmý den není „volno navíc“. Je to:

• moment, kdy se vše propojuje
• prostor, kde vzniká smysl
• návrat k tomu, co nás přesahuje

Právě proto byl historicky vnímán jako den „s Bohem“ – nikoli nutně v náboženském smyslu, ale jako stav bytí, klidu a jednoty.

Od výkonu k vědomému bytí

Současná společnost klade důraz na výkon. Neustálý pohyb vpřed.

Tento model ale ukazuje, že skutečný růst nevzniká jen aktivitou, ale i vědomým zastavením

Bez něj:

• se zkušenosti neintegrují
• vzniká vnitřní chaos
• ztrácíme kontakt sami se sebou

Praktické tipy: Jak tento princip aplikovat

1. Vnímejte svůj týden jako proces tvoření

Každý den buduje určitou část vašeho života.

2. Dopřejte si „7. den“ vědomě

Zkuste:

• zpomalit
• omezit podněty
• být více v přítomném okamžiku

3. Sledujte, kde se cyklus přerušuje

Například:

• neustálá aktivita → chybí klid
• stagnace → chybí akce

Osobní komentář

Tento pohled nevnímám jako dogma, ale jako silnou metaforu, která nám může pomoci lépe chápat sebe sama. Možná nejde o to, zda svět vznikl přesně za 7 dní. Ale o to, že náš život se odehrává v cyklech, které mají svůj řád. A když s nimi začneme spolupracovat, místo abychom proti nim bojovali, přichází větší klid i smysl.

Výzva k zamyšlení

Zkuste se na svůj týden podívat jinak. Ne jako na seznam úkolů, ale jako na cestu od tvoření k jednotě. A položte si otázku: „Dávám ve svém životě prostor i sedmému dni?“

Možná právě tam se skrývá odpověď na to, proč se někdy cítíme unavení, i když „všechno stíháme“. Jak vnímáte vy odpočinek? Je pro vás přirozenou součástí života, nebo něčím, co si musíte „dovolit“?

Více článků

Díl třetí: Testování připravenosti

Tajemství pohoří Bucegi 1. s Janou Kiara

Elektrokultura: zapomenutá cesta k udržitelnému zemědělství

Tom Althaus – Muž, který měl být tvůrcem Matrixu

Vynálezy, které změnily svět – československý důvtip v mezinárodním měřítku

Kapitola I: Výpověď z „dokonalého“ života

Karel Svoboda: Filipe, vybudoval jste firmu s osmi pobočkami po světě, která realizovala tisíc projektů ročně. Proč se člověk v takovém bodě rozhodne všechno prodat a odejít do neznáma?

Filip Žák: Dosáhl jsem bodu, kdy kvantita pohltila smysl. Byl to miliardový kolotoč, neustálý tlak a nakonec vyhoření. Uvědomil jsem si, že buduji kulisy pro cizí světy, ale ztrácím ten svůj. Kostarika pro mě byla dlouholetou fascinací, ale ten skutečný impulz byl hlubší a osobnější.

Petra Žáková: Byla v tom i velká nejistota ohledně rodičovství. Lékaři nám dávali jen 25% šanci na děti. Stáli jsme před otázkou: Co budeme dělat, když rodina nebude? Rozhodli jsme se, že nebudeme čekat v pasivitě, ale vytvoříme si „neobyčejný život“ bez ohledu na výsledek. Paradoxně, když jsme se uvolnili a udělali ten krok do neznáma, přišly dvě děti, které dnes vyrůstají v džungli v podstatě jako domorodci.

Kapitola II: Architektura bez bariér

Karel.: Vaše vily v Kostarice dnes plní stránky světových magazínů. Čím jsou tak výjimečné?

Filip: Žijeme bez skla. Mezi námi a přírodou není bariéra. Kostarika hostí 5 % světové biodiverzity na minimální ploše – je to intenzivní proud života. Když odstraníte okna, změní se vaše biologie. Světlo, vlhkost a přímý kontakt s půdou ovlivňují vaše mitochondrie, zdraví i psychiku.

Petra: Ten projekt vznikal roky, často jsme stavěli svépomocí na původně zcela zarostlém pozemku. Nebyl to nákup hotového štěstí, byla to tvorba z hlíny a prachu, která nakonec získala mezinárodní ocenění.

Život v číslech: Fakta ze života Žákových

Kapitola III: Vztah jako vědomá praxe

Karel.: Mnoho párů by takto radikální izolace v divočině rozvrátila. Jak jste to ustáli vy?

Petra: My na vztahu pracujeme velmi vědomě. Prošli jsme semináři zaměřenými na partnerský rozvoj, studovali jsme dynamiku mužské a ženské energie i tantru. V džungli se neschováte do kina nebo do práce, tam jste si neustále zrcadlem.

Filip: Je to o komunikaci. Vztah není stav, je to praxe. Oba také hodně čteme – od spirituality po historii. Čtení aktivuje řečová centra a tvoří nová neuronová spojení, což nám pomáhá lépe artikulovat to, co prožíváme.

Kapitola IV: Filozofie „Prvního kroku“

Karel.: Co byste vzkázali lidem, kteří cítí, že jsou v pasti své „zlaté klece“, ale bojí se udělat změnu?

Filip: Nemusíte znát celý plán. Stačí udělat první malý krok. Strach je přirozený, ale akce ho transformuje v palivo. Přijměte možnost, že neuspějete – jakmile to uděláte, svět se vám paradoxně otevře.

Petra: Moje poselství je: „To nejlepší vás teprve čeká.“ Pokud něco v hloubi duše chcete, prostě to udělejte. Naše další plány zahrnují komunitní bydlení pro digitální nomády a možná i další země jako Portugalsko či Patagonii. Naše cesta nekončí, ona se neustále tvoří.

„Už nechci budovat sterilní prodejny. Chci tvořit prostor, kde mezi člověkem a přírodou nestojí ani tabulka skla.“ – Filip Žák

Svět, který se otevírá odvaze

Příběh Petry a Filipa Žákových není jen o exotické adrese nebo úspěšné architektuře; je to živoucí důkaz, že ty nejdůležitější stavby v životě vznikají uvnitř nás. Ukazují nám, že opuštění „zlaté klece“ jistot nemusí být pádem do prázdna, ale prvním nádechem ve skutečné svobodě. Jejich cesta z prosklených kanceláří do domů bez oken nám připomíná, že bariéry, které nás dělí od štěstí, si často stavíme sami. Pokud totiž přijmete možnost neúspěchu jako přirozenou součást hry, strach ztratí svou moc a svět se před vámi otevře v celé své biodiverzitě. Protože, jak říká Petra: „To nejlepší vás teprve čeká“ – stačí jen přestat plánovat a začít konečně kráčet.

Informační zdroje

Níže jsou informační zdroje vycházející z témat zmíněných ve videu (život v Kostarice, architektura, vztahová práce, příroda, čtení, osobní rozvoj). Nejde o externí investigativní zdroje o konkrétních osobách, ale o oblasti, ze kterých rozhovor tematicky čerpá:

Oficiální stránky projektů

• Art Villas Costa Rica: Oficiální web luxusního resortu, který Filip Žák vybudoval. Najdete zde detaily o jednotlivých vilách (Art Villa, Atelier Villa, Coco Pods) a filozofii celého místa.
• Eyelevel: Stránky původní globální firmy Filipa Žáka, kterou prodal. Zde je vidět rozsah jeho dřívější práce pro značky jako Nike, Adidas či Apple.

Architektonické odborné weby

• Archiweb.cz – Art Villas Costa Rica: Detailní technický a architektonický popis resortu s důrazem na spolupráci s českými studii (Formafatal, Refuel works, Archwerk).
• Archinfo.sk – Art Villa: Slovenský odborný portál zaměřený na architekturu, který rozebírá betonovou „Art Villu“ jako vlajkovou loď projektu.
• Earch.cz – Designový resort v džungli: Článek o dřevěných chýších „Coco“, které získaly mezinárodní uznání za svůj inovativní design.

Média a rozhovory

• Forbes.cz – Tohle je ráj, kde tukani dávají dobrou noc: Článek o „české stopě“ v Kostarice a o tom, jak čeští podnikatelé mění tvář luxusního ubytování v tropech.
• Euro.cz – Kostarický ráj: Byznysmen Žák vybudoval resort v tropech: Detailní pohled na byznysovou stránku věci – prodej firmy Eyelevel a investice do kostarického pozemku.
• YouTube – Na Knoblosce: Z Česka do Kostariky: Rozhovor s Petrou a Filipem Žákovými (podklad pro váš článek), kde mluví o své životní filozofii a cestě k rodičovství.

Klíčoví architekti a partneři

• Studio Formafatal: Studio architektky Dagmar Štěpánové, která je autorkou interiérů a celkového konceptu resortu.
• Refuel Works: Autoři architektonického návrhu betonové Art Villy.
• Archwerk: Studio stojící za návrhem unikátních dřevostaveb Coco a pavilonu Wing.

Kostarika – příroda a společnost

• Costa Rica Tourism Board (ICT) – oficiální informace o biodiverzitě, klimatu a regionech
  https://www.visitcostarica.com
• National Geographic – Biodiversity in Costa Rica – články o výjimečné biologické rozmanitosti
• World Bank Data – Costa Rica – ekonomické a společenské ukazatele
  https://data.worldbank.org/country/costa-rica

Architektura a udržitelné stavby v tropech

• Architektonické magazíny jako ArchDaily, Dezeen, Wallpaper* – publikují projekty tropické a udržitelné architektury
• Téma: „tropical modern architecture“, „biophilic design“, „sustainable villas in Costa Rica“

Partnerský rozvoj a tantra (zmíněno ve videu)

• David Deida – The Way of the Superior Man
• Denisa Říha Palečková & Richard Vojík – kurzy vědomého partnerství
• Literatura k tématu vědomých vztahů, komunikace a intimity

Neurobiologie čtení

• Výzkumy o vlivu čtení na mozek – např. studie publikované v Journal of Neuroscience
• Populárně-naučné práce o plasticitě mozku (např. Norman Doidge)

Vliv přírody na zdraví

• Výzkum „forest bathing“ (shinrin-yoku) – japonské studie o vlivu pobytu v přírodě
• Téma mitochondrií a světla – práce Dr. Jack Kruse (kontroverzní, ale často citované v biohacking komunitě)