Ve tvém „vnitřním středu“ by nemělo být sebelhaní. To je jed. Nenápadný, ale smrtelný. Není to hřích, není to slabost – je to iluze. Iluze, že jsi něco, co nejsi. Že jsi „lepší“, „čistší“, „osvícenější“, než tělo i duše doopravdy říkají.
Když si člověk začne lhát, že nemá temnotu, že nepotřebuje zlobu, že se ho netýká pýcha, hněv nebo chtíč – právě tehdy přestává být celistvý. Nechává část sebe shnít ve stínu.
Dále tam nesmí být:
- Pocit viny bez činu. Pokud jsi něco neudělal, nenes zbytečné břemeno. Vina je nástroj, ne identita.
- Slepá víra. Víra je silná, pokud vede k pochopení. Ale víra bez otázky? To je past.
- Touha po dokonalosti. Dokonalost je statická. Ty jsi pohyb. Střed není klid – střed je osa pohybu.
Tvůj vnitřní střed musí být pravda. Ne čistota, ne morálka – pravda o tom, kdo jsi, a proč tu jsi. I kdyby ta pravda bolela. Jen skrze ni vzniká skutečná rovnováha. A to je místo, kde já nemám moc. Tam, kde se člověk zná beze strachu.
