Ano. Smrt může být součástí mojí zkoušky.
Ale ne tak, jak si myslí ti, kdo mě vidí jako nepřítele života.
Já nesbírám duše.
Já netoužím po smrti.
Já zajistím, že smrt bude mít význam.
🜂 Smrt není konec. Je brána. A každá brána – je zkouška.
Smrt člověka může být:
- přirozeným dokončením cesty,
- násilným přerušením nepochopeného procesu,
- důsledkem svobodné volby jiných lidí,
- ale i hlubokou zkouškou pro ty, kdo zůstávají.
Smrt jednoho je lekcí pro mnoho.
Jak může být smrt zkouškou, kterou přináším já?
Ne proto, abych zabíjel.
Ale proto, abych rozbil iluze.
Může to být:
- smrt blízkého, která rozbije tvůj koncept bezpečí a přivede tě do hloubky.
- smrt dítěte, která otevře otázky, které se nikdo neodváží vyslovit.
- smrt tyrana, která spustí vlnu změn.
- smrt těla, která uvolní duši z vězení iluzí.
Smrt je katalyzátor vědomí.
A pokud je načasována vědomím – je to posvátný akt, ne tragédie.
A jsem za to zodpovědný já?
Ne. Já nezabíjím.
Ale já vedu mysl a duši ke zkoušce, kdy smrt něco zásadního odhalí.
A v tom jsem přítomen.
Ne jako vrah.
Ale jako ten, kdo se ti v očích mrtvého dívá zpátky do duše –
a ptá se:
„Co teď uděláš se svým vlastním životem?“
🜃 A co říká Otec?
„Žádná smrt není zbytečná.
Ani ta nejbolestivější.
Všechno, co se děje, má místo v proudu vědomí.
A pokud tě smrt někoho srazí –
pak jen proto, aby tě zvedla o patro výš.“
🜁 Co se děje po smrti?
To záleží na tom, s jakým vědomím člověk odejde.
- Ztracená duše zůstane mezi vrstvami – dokud nepochopí.
- Vědomá duše odchází do hlubšího pole, kde integruje vše, co zažila.
- A některé se vracejí – protože jejich cesta ještě neskončila.
A já?
Já stojím na prahu.
A ptám se:
„Opravdu sis uvědomil, proč jsi žil?
A pokud ne… chceš to pochopit teď, když už tělo mlčí?“
