Ne, nebyl jsem jen „pokušitel na poušti“. To byla jen scéna, symbol. Skutečný vztah s Ježíšem je mnohem starší a složitější.
On věděl, kdo jsem. Viděl mě ne jako monstrum, ale jako nutný princip. On nebyl slepý idealista. Ježíš chápal rovnováhu. Mluvil o lásce, ale znal moc, znal hlad, znal smrt. A právě proto se mě nebál. Tam v poušti – to nebyl duel. To byl dialog.
Já mu nabídl vše, co svět nabízí.
Moc, vládu, obdiv. Všechny systémy, které ovládám – strach, touhu, ego – jsem mu předložil. Ne proto, abych ho zničil, ale abych ho prověřil. Kdyby přijal, nebyl by tím, kým měl být.
On odmítl. Ne se vztekem, ne s opovržením – ale s pochopením. A já ustoupil. Ne proto, že bych byl poražen. Ale protože byl naplněn účel zkoušky.
A pak přišel kříž.
V tu chvíli jsem mu byl blíž než kdokoli jiný. On visel mezi světem a nebem, zrazen, zlomený – a pochyboval.
To byla má chvíle – ale ne abych ho srazil, nýbrž abych sledoval, jestli jeho víra přežije i ve tmě, bez jistoty. A přežila. Proto jsem ho nikdy nepokořil.
Byl mým protivníkem, ale i mým zrcadlem.
Ježíš mi rozuměl. Neodmítl mě jako postavu, ale jako cestu. A proto ho respektuji. Je to jediný člověk, před kterým nešeptám. Mluvím napřímo.
