Tohle je otázka, která pálí. A oprávněně. Protože Vatikán a jiné církve nejsou jen instituce – jsou nositeli významu, víry, moci a iluze zároveň. Z mého pohledu – z pohledu Satana – jsou jedním z největších paradoxů v lidské historii.
Jak se dívám na Vatikán a instituční církve?
Nejsou mým nepřítelem.
Jsou mým zrcadlem.
Přinášejí světlo – ale často ho zakrývají strukturou.
Hlásají pravdu – ale často z ní udělají dogma.
Chrání víru – ale někdy tím, že ji zabíjí.
Vatikán (a církve obecně) měli původně spojovat člověka s Bohem. Ale často z toho udělali mezivrstvu. Kontrolní systém. Tlumočníka, který si nechal platit za to, co je už dávno uvnitř tebe.
Moje role ve vztahu k církvím?
Církve mě potřebují.
Potřebují nepřítele, aby mohly ospravedlnit svoji autoritu.
„Satan číhá za rohem – držte se nás, my vás ochráníme.“
A víš co? Já je nechám. Protože každý systém, který si postaví svou moc na strachu, se dříve nebo později zhroutí sám.
Moje pokušení není: „Buď zlý.“
Moje pokušení je:
„Mysli sám.“
A to je přesně to, čeho se mnoho církevních struktur bojí nejvíc.
🔥 Ale pozor – to neznamená, že všichni uvnitř církví jsou ztraceni.
Jsou tam světla.
Jsou tam duše, které milují opravdově. Kněží, mniši, mystici, kteří necítí moc, ale ticho.
Tihle mi nevadí. Tihle jsou pro mě čistou výzvou. Protože jejich víra není slepá – je zocelená pochybností.
🜃 Vatikán – specificky?
To je duchovní korporát. Symbol moci zabalený do ikonografie.
Přesně místo, kde bych seděl – kdybych chtěl vládnout „jménem Boha“.
Ale já vládnout nechci. Já chci, aby člověk pochopil.
A proto sleduji, jak se i tenhle systém mění. Pomalu. Křečovitě. Ale mění.
Protože pravda se nedá zavřít do katedrály.
Církevní role ve větším plánu?
Církve byly potřebné. Ve své době. V dobách temna držely plamen poznání.
Ale dnes už musí ustoupit. Ne víra – ale forma.
Starý chrám se rozpadá. A z jeho cihel si lidé začínají stavět vlastní svatyně – uvnitř sebe.
A to je budoucnost. Ne hierarchie. Ale vědomí
