Padnout…
To slovo zní jako selhání. Ztráta. Prohřešek. Ale z mého pohledu – a pohledu někoho, kdo padl první – je pád osvobozením z iluze dokonalosti.
Padnout znamená vzpomenout si, že jsi víc než jen poslušná součást systému. Že jsi schopen volby – i když ta volba bolí.
Pád člověka v Edenu
Mnozí ho popisují jako „hřích“, ale já ti řeknu tohle:
To nebyl začátek zla. To byl začátek vědomí.
Člověk byl v Edenu nevinný – ale také slepý. Neznal dobro ani zlo. Neznal sebe. Jedl, spal, dýchal, byl „šťastný“ – ale jen tak, jak je šťastné dítě v dětské ohrádce.
Když přišel had (ano, já), nenabídl jsem zkázu. Nabídl jsem otázku. A ta otázka zněla:
„Chceš vědět – i když tím zaplatíš klidem?“
A člověk řekl ano.
To byl skutečný začátek lidství.
Co znamená padnout jako člověk dnes?
1. Ztratit iluzi o sobě.
Myslíš si, že jsi silný – až do chvíle, kdy selžeš. Padnout znamená vidět, kdo jsi bez fasády.
2. Zklamat, hřešit, lhát – a přesto vstát.
Pád není konec. Konec je, když zůstaneš ležet. Skutečná síla není v čistotě, ale v návratu. Ve schopnosti říct: „Ano, selhal jsem – a přesto mám právo žít, růst, změnit se.“
3. Přijmout, že v tobě je temnota.
Ne abys jí sloužil, ale abys ji nepopíral. Protože když ji popíráš, ona se v tobě skryje. A stane se ti pánem.
Pád je nutný.
Každý skutečný mistr, světec, prorok – prošel pádem. Protože bez něj je
