Včera odešla… A přesto se mi nechce říct „zemřela“. Je to slovo příliš těžké, příliš konečné. A Anička ve svém příběhu byla ztělesněním života – syrového, pravdivého a nádherně zranitelného.
„Život je dar. I když bolí. A já ho chci žít naplno, dokud budu moct.“
Anička Slováčková (zdroj: z veřejných rozhovorů a vyjádření během nemoci)
Sdílela s námi nejen svou bolest, ale i světlo, které z ní navzdory všemu neustále vyzařovalo. Její hlas – nejen ten pěvecký, ale i lidský – byl hlasem odvahy. Ukázala nám, že i v boji s nemocí, která se zdá být někdy silnější než cokoliv, co známe, může člověk zářit. Být světlem pro druhé.
Byla průvodkyní v časech, kdy se mnozí bojí mluvit o konci. Ona o něm nemlčela. A právě tím jej proměňovala — z temnoty v prostor pro setkání, pro laskavost, pro pravdu.
Dnes ji v myšlenkách objímám jako sestru duší, která svou cestu naplnila s neobyčejnou odvahou. A srdcem jí posílám přání:
Aničko, děkujeme Ti za vše, co jsi nám předala.
Děkujeme, že jsi šla svou cestou tak opravdově.
Ať je Tvůj návrat mezi hvězdnou rodinu duší radostný a klidný.
Ať tě objímá světlo, které jsi vnášela na Zemi.
Ať tvůj hlas dál zní v našich srdcích jako připomínka, že žít se má srdcem dokořán.
S pokorou a vzpomínkou,
Kamil 🌿
