Kodex kanonického práva (Codex Iuris Canonici), vyhlášený papežem Janem Pavlem II. dne 25. ledna 1983, představuje základní právní předpis římskokatolické církve latinského obřadu. Navazuje na dřívější kodifikaci z roku 1917, kterou aktualizuje s ohledem na teologické, pastorační a společenské proměny reflektované zejména Druhým vatikánským koncilem.
„Spravedlnost je základem míru – a zákon je nástrojem spravedlnosti. pro školu, ale pro život.“
sv. Tomáš Akvinský
Předmluva k části: Kniha I – Obecné normy (kánony 1–203)
Přestože jde o normativní text, jeho přesné chápání je nezbytné pro správné fungování nejen církevní správy, ale i každodenního života věřících, kněží, biskupů i laických spolupracovníků. Je to právní základ, na kterém spočívají všechny další knihy Kodexu.
Cílem Kodexu není vytvořit uzavřený právní systém, nýbrž prostředek pro zachování řádu, spravedlnosti, pravdy a svatosti v životě Božího lidu. Církevní právo má být nástrojem služby – nikoli jen správy. Kodex obsahuje 1752 kánonů rozdělených do sedmi knih, které postupně upravují:
- obecné normy,
- právní postavení Božího lidu,
- učitelský úřad církve,
- posvěcující poslání církve (liturgie a svátosti),
- správu církevního majetku,
- trestní právo,
- procesní pravidla.
Tento dokument je určen nejen pro kleriky a kanonisty, ale i pro laiky, kteří se chtějí srozumitelně a podrobně seznámit s tím, jak je církev řízena, spravována a organizována. Přepisy jednotlivých kánonů zde budou uváděny tematicky, s vysvětlením jejich významu, za účelem větší srozumitelnosti bez deformace původního smyslu.
Kodex v tomto zpracování nemá nahradit oficiální právní výklad, ale posloužit jako studijní a referenční nástroj pro hlubší porozumění struktuře katolické církve a její právní kultuře.
📘 Kniha I – Obecné normy (Kánony 1–203)
1. Definice pojmů a pravidla výkladu (Kánony 7–34)
- Církevní zákony (Kánony 7–22): Stanovují obecné právní normy platné pro celou církev.
- Obyčeje (Kánony 23–28): Upravují právní sílu a podmínky pro vznik církevních obyčejů.
- Obecné dekrety a instrukce (Kánony 29–34): Regulují vydávání a závaznost obecných dekretů a instrukcí církevními autoritami.
2. Právní subjekty (fyzické a právnické osoby) (Kánony 96–123)
- Fyzické osoby (Kánony 96–112): Každý pokřtěný člověk je považován za fyzickou osobu s právy a povinnostmi v církvi.
- Právnické osoby (Kánony 113–123): Skupiny osob nebo věcí, které církev uznává jako subjekty práv a povinností, např. farnosti, diecéze, řeholní řády.
3. Počítání času a právní akty (Kánony 124–203)
- Právní akty (Kánony 124–128): Stanovují podmínky pro platnost a účinnost právních úkonů v církvi.
- Počítání času (Kánony 200–203): Upravují způsob počítání času pro právní účely, včetně definice dne, týdne, měsíce a roku.
4. Zákony, obyčeje, dekrety, instrukce (Kánony 7–34)
- Zákony: Obecně závazné normy vydané nejvyšší církevní autoritou.
- Obyčeje: Dlouhodobě praktikované zvyklosti, které mohou získat právní sílu.
- Dekrety: Rozhodnutí církevních autorit, která mají právní závaznost pro specifické situace.
- Instrukce: Pokyny vydávané církevními autoritami k aplikaci zákonů a dekretů.
📘 Úvodní ustanovení (Kánony 1–6)
Kánon 1 – Předmět zákoníku
Tento Kodex se týká pouze latinské církve.
Kánon 2 – Liturgické předpisy
Kodex zpravidla neupravuje liturgické obřady, jak jsou stanoveny v příslušných liturgických knihách.
Kánon 3 – Zrušení předchozího práva
Kodex ruší veškeré předchozí obecné zákony, pokud nejsou výslovně zachovány.
Kánon 4 – Zvyklosti v rozporu s novým Kodexem
Zvyklosti v rozporu s předpisy tohoto Kodexu, ať již jsou obecné, zvláštní, staré, stoleté nebo nepamětné, jsou zrušeny, ledaže Kodex výslovně stanoví jinak.
Kánon 5 – Obyčeje, které Kodex nezmiňuje
- §1: Obyčeje stoleté nebo nepamětné, které jsou v rozporu s ustanoveními Kodexu, mohou pokračovat, pokud je Kodex výslovně nezrušuje.
- §2: Obyčeje jiné než stoleté nebo nepamětné, které jsou v rozporu s ustanoveními Kodexu, jsou zrušeny, pokud Kodex nestanoví jinak nebo pokud nejsou rozumné a užívány po dobu nejméně třiceti let.
Kánon 6 – Přechodná ustanovení
- §1: S platností tohoto Kodexu se ruší:
- Kodex kanonického práva z roku 1917;
- jiné zákony, ať obecné nebo partikulární, které jsou v rozporu s ustanoveními tohoto Kodexu;
- tresty stanovené v předchozím právu, které tento Kodex nepřebírá;
- ostatní procesní předpisy, které Kodex výslovně nepřebírá;
- zákony, které se týkají záležitostí úplně upravených tímto Kodexem.
- §2: Pokud nějaký právní předpis není v Kodexu obsažen, musí se řídit normami kanonického práva dřívější tradice.
Kánon 7 – Vyhlášení zákona
Zákon se stává závazným až po svém řádném vyhlášení.
📘 Kniha I – Obecné normy (Kánony 1–203)
1. Církevní zákony (Kánony 7–22)
Tato část definuje povahu, účinnost a výklad církevních zákonů.Wikipedie, otevřená encyklopedie
- Kánon 7: Zákon se stává závazným až po svém vyhlášení.
- Kánon 8: Obecné zákony se vyhlašují publikací v Acta Apostolicae Sedis a nabývají účinnosti po třech měsících, pokud není stanoveno jinak.
- Kánon 9: Zákony mají účinek pouze do budoucna, pokud výslovně nestanoví jinak.
- Kánon 10: Zákon stanoví neplatnost nebo nezpůsobilost pouze tehdy, je-li to výslovně uvedeno.
- Kánon 11: Zákony zavazují pokřtěné katolíky, kteří mají užívání rozumu a dosáhli věku sedmi let.
- Kánon 12: Obecné zákony zavazují všechny, pro které byly vydány, a to i mimo území, pokud to zákon nestanoví jinak.
- Kánon 13: Zákony vydané pro určité místo nezavazují mimo toto místo, pokud to není výslovně uvedeno.
- Kánon 14: Zákon nezavazuje v případě pochybnosti o právu.
- Kánon 15: Neznalost nebo omyl ohledně zákona nezbavuje závazku zachovávat zákon.
- Kánon 16: Autentický výklad zákona náleží zákonodárci a tomu, komu je zákonodárce svěřil.
- Kánon 17: Zákon se má vykládat podle vlastního smyslu slov v textu a v souvislosti s ostatními kánony.
- Kánon 18: Zákony, které stanovují trest, omezují svobodu nebo obsahují výjimky, se mají vykládat restriktivně.
- Kánon 19: V případě chybějícího zákona se má rozhodnout podle obecných právních zásad, kanonické tradice a právní praxe.
- Kánon 20: Zákon se ruší nebo mění pouze výslovným zákonem, který to stanoví.
- Kánon 21: V pochybnosti se nemá za to, že nový zákon ruší předchozí, pokud to není výslovně uvedeno.
- Kánon 22: Civilní zákony, na které církevní zákon odkazuje, se mají zachovávat v kanonickém právu s týmiž účinky, pokud nejsou v rozporu s božským právem.
📘 2. Právní obyčeje (Kánony 23–28)
Obyčeje (lat. consuetudo) představují pramen práva, který v kanonickém právu doplňuje nebo nahrazuje zákon, pokud splňuje určité podmínky.
Kánon 23 – Definice obyčeje
Obyčej je nejlepší způsob zavedení určité právní normy, pokud je zachováván společenstvím věřících jako právo alespoň po dobu třiceti po sobě jdoucích let.
Kánon 24 – Podmínky právního obyčeje
- §1: Obyčej v rozporu s církevním právem nemá právní sílu, ledaže je racionální a zákon jej výslovně připouští.
- §2: Nesmí odporovat božskému právu.
Kánon 25 – Dobrovolnost a trvání
Aby měl obyčej právní sílu, musí být zachováván:
- vědomě,
- dobrovolně,
- veřejně,
- a nepřetržitě po dobu nejméně třiceti let.
Kánon 26 – Proti zákonu
Obyčej odporující současnému zákonu má právní sílu pouze tehdy, je-li:
- zachováván alespoň sto let, nebo
- nepamětný (bez historicky doloženého začátku),
a zákon jej výslovně neruší.
Kánon 27 – Výklad obyčeje
Obyčej se má vykládat restriktivně a podle pravidel výkladu zákona.
Kánon 28 – Zánik obyčeje
Obyčej zaniká:
- výslovným zákonem, který jej ruší,
- nebo pokud je zastaven úmyslně a s vědomím zákonodárce.
📘 3. Obecné dekrety a instrukce (Kánony 29–34)
Tato část se zabývá právními akty autorit církve, které nemají charakter univerzálního zákona, ale mají obecnou nebo výkladovou právní váhu.
Kánon 29 – Obecné dekretální zákony
Obecný dekret, vydaný zákonodárcem v souladu s jeho kompetencí, je zákonem, pokud stanoví obecně závaznou právní normu.
Kánon 30 – Individuální správní akty
Autorita, která není zákonodárcem, nemůže vydávat obecné zákony, může však vydat dekret v konkrétním případě, je-li jí to výslovně povoleno.
Kánon 31 – Dekrety pro aplikaci zákona
- §1: Autority, které mají výkonnou moc, mohou vydávat dekrety, jimiž se určuje, jak se má zákon provádět.
- §2: Tyto dekrety musí být zveřejněny náležitým způsobem a zavazují jen v rámci kompetence vydávající autority.
Kánon 32 – Subjekt dekretů
Dekrety zavazují ty, kterým jsou určeny, podle znění a územní nebo osobní kompetence jejich autora.
Kánon 33 – Právní síla dekretů
- §1: Obecné výkonné dekrety nemohou měnit zákon a ztrácejí platnost, pokud jsou v rozporu s pozdějším zákonem.
- §2: Zůstávají v platnosti, dokud nejsou výslovně odvolány.
Kánon 34 – Instrukce
- §1: Instrukce objasňují způsob provádění zákona a vydává je autorita, která má právo dohlížet na jeho aplikaci.
- §2: Nemohou měnit zákon.
- §3: Ztrácí účinnost, pokud jsou v rozporu s vyšším zákonem nebo byly výslovně zrušeny.
📘 4. Fyzické osoby v církvi (Kánony 96–112)
Kánon 96 – Subjekt práv a povinností
Křtem se člověk stává v církvi osobou obdařenou právy a povinnostmi, pokud kanonické právo nestanoví výslovně jinak.
Kánon 97 – Věk v právním smyslu
- §1: Dítě do sedmi let je považováno za nezletilé a nesvéprávné.
- §2: Po dovršení sedmi let je osoba považována za zodpovědnou, pokud není prokázán opak.
Kánon 98 – Právní zástupci
- §1: Nezletilí podléhají autoritě svých rodičů nebo zákonných zástupců.
- §2: V záležitostech duchovní péče má přednost to, co prospívá spáse duší.
Kánon 99 – Nedostatek užívání rozumu
Osoba, která trvale postrádá užívání rozumu, je považována za neschopnou užívat práva.
Kánon 100 – Právnické určení osoby
Právní identita osoby závisí na místě trvalého nebo přechodného pobytu.
Kánon 101 – Určení věku
Věk se počítá od data narození k odpovídajícímu dni v příslušném roce.
Kánon 102 – Místo pobytu
- §1: Trvalý pobyt se získává pobytem na území diecéze s úmyslem trvale zde zůstat.
- §2: Přechodný pobyt vzniká, pokud má osoba úmysl zdržet se na místě alespoň tři měsíce.
Kánon 103 – Ztráta pobytu
Trvalý i přechodný pobyt zaniká opuštěním místa s úmyslem se nevracet.
Kánon 104 – Pobyt nezletilých
Nezletilí mají trvalý nebo přechodný pobyt tam, kde ho mají jejich rodiče nebo zákonní zástupci.
Kánon 105 – Pobyt manželů a řeholníků
- §1: Manželé mají obvykle stejný pobyt.
- §2: Řeholníci mají pobyt v místě domu, kam byli legitimně přiděleni.
Kánon 106 – Pobyt studentů
Studenti mají pobyt v místě, kde legálně studují.
Kánon 107 – Právní příslušnost
- §1: Každý má právní příslušnost v místě trvalého pobytu.
- §2: Přechodný pobyt dává příslušnost v záležitostech, které se ho týkají.
- §3: Nezletilí spadají pod farního správce místa, kde žijí s rodiči nebo zástupci.
Kánon 108 – Příbuzenství
- §1: Příbuzenství se počítá podle stupňů a linií.
- §2: V přímé linii je tolik stupňů, kolik generací.
- §3: V postranní linii se počítají generace z obou stran.
Kánon 109 – Švagrovství (afinitas)
Vzniká manželstvím a má právní důsledky, zejména v oblasti překážek k uzavření dalšího sňatku.
Kánon 110 – Adopce
Dítě adoptované podle civilního práva má v kanonickém právu postavení dítěte svých adoptivních rodičů.
Kánon 111 – Zápis do církve (latinský vs. východní obřad)
- §1: Kdo je pokřtěn v latinské církvi, náleží jí, pokud není stanoveno jinak.
- §2: Kdo přechází do jiného obřadu, činí tak se souhlasem Apoštolského stolce.
Kánon 112 – Změna obřadu
Za určitých okolností (např. sňatek nebo pastorační důvody) může být povolena změna obřadu.
📘 5. Právnické osoby v církvi (Kánony 113–123)
Kanonické právo uznává kromě fyzických osob také tzv. právnické osoby, což jsou společenství osob nebo věcí, které církev uznává jako samostatné subjekty práv a povinností.
Kánon 113 – Definice právnické osoby
- §1: Katolická církev a Apoštolský stolec jsou právnickými osobami z božského práva.
- §2: Rovněž jiná společenství osob nebo věcí, která sledují církevní účel, mohou být podle předpisů tohoto kodexu uznána jako právnické osoby.
Kánon 114 – Vznik právnické osoby
- §1: Právnické osoby vznikají buď samým právem, nebo zvláštním udělením příslušné církevní autority.
- §2: Musí sledovat cíl v souladu s posláním církve.
- §3: Jejich stanovy musí být schváleny příslušnou autoritou.
Kánon 115 – Typy právnických osob
- §1: Právnické osoby jsou buď kolegiální (např. kapituly), nebo korporátní (např. nadace).
- §2: Kolegiální osoby jednají kolektivně; rozhodují většinou hlasů.
- §3: Nekolegiální osoby jednají skrze správce.
Kánon 116 – Veřejné a soukromé právnické osoby
- §1: Veřejné právnické osoby jednají jménem církve (např. diecéze, farnosti).
- §2: Soukromé osoby jednají vlastním jménem pod vedením církevní autority.
Kánon 117 – Registrace
Právnická osoba může být oficiálně uznána jen tehdy, pokud její stanovy byly schváleny církevní autoritou a pokud byla zapsána do církevního rejstříku.
Kánon 118 – Reprezentace
Právnické osoby reprezentují správci podle stanov. V právních aktech jednají jejich jménem.
Kánon 119 – Rozhodování v kolegiálních právnických osobách
- §1: Pokud není stanoveno jinak, rozhoduje většina přítomných členů.
- §2: Volba je platná při nadpoloviční většině hlasů.
- §3: V případě rovnosti rozhoduje předseda.
Kánon 120 – Zánik právnické osoby
- §1: Právnické osoby zanikají, pokud:
- jsou legitimně zrušeny,
- zanikne jejich subjektivita,
- jsou nečinné po dobu sto let (v případě obyčejových právnických osob).
- §2: Zánik neznamená automaticky ztrátu majetku – ten přechází podle stanov.
Kánon 121 – Slučování právnických osob
Při spojení více právnických osob vzniká nová, která dědí práva a povinnosti v rozsahu, jaký určí příslušná autorita.
Kánon 122 – Dělení právnických osob
Při rozdělení právnické osoby:
- majetek a závazky se rozdělí spravedlivě,
- v případě sporu rozhodne ordinář (např. biskup).
Kánon 123 – Zrušení právnické osoby
Zrušením právnické osoby přechází majetek na právního nástupce nebo na autoritu, která osobu zrušila.
📘 6. Církevní akty a právní úkony (Kánony 124–128)
Tato část upravuje podmínky platnosti a účinnosti právních úkonů v církvi – tj. jak má být vykonán právní akt, aby byl považován za závazný a legitimní.
Kánon 124 – Podmínky platnosti právního úkonu
- §1: Právní úkon (např. jmenování, rozhodnutí) je platný, pokud:
- je vykonán osobou způsobilou,
- a není podstatně vadný podle zákona.
- §2: Pro právní účinnost je nutno dodržet řádný způsob, přiměřený a obvyklý kontext, včetně formy, místa a času.
Kánon 125 – Nátlak a strach
- §1: Právní úkon vykonaný pod fyzickým nátlakem nebo vážným strachem, je neplatný podle práva.
- §2: Pokud je vykonán pod psychickým nátlakem nebo ze strachu, který byl úmyslně způsoben, je neplatný, pokud to stanoví zákon – jinak je zrušitelný podle okolností.
Kánon 126 – Omyl
Úkon vykonaný v důsledku omylu o podstatné skutečnosti je neplatný. Pokud šlo o omyl v podružné věci, je úkon platný, ale může být napaden.
Kánon 127 – Rada a souhlas
- §1: Když je vyžadován souhlas určitého orgánu (např. rady), úkon je neplatný bez tohoto souhlasu.
- §2: Když se má vyslechnout rada, správce ji má vyslechnout, ale může se rozhodnout i jinak – jen vážným důvodem.
- §3: Při kolegiálních aktech (např. hlasování) rozhoduje většina přítomných.
Kánon 128 – Škoda způsobená neplatným úkonem
Osoba, která právním úkonem (neplatným nebo nedovoleným) způsobí škodu jiné osobě nebo církevnímu majetku, je odpovědná za náhradu škody.
📘 7. Správa církevního majetku a právní zastoupení (Kánony 129–144)
Tato část se soustředí na pravomoci vykonávat moc v církvi, a to jak řídící (vládní), tak výkonnou. Zahrnuje i pravidla o delegaci a platnosti úkonů v případě pochybnosti.
Kánon 129 – Právo vykonávat moc řízení
- §1: Právoplatní klerici mají způsobilost k moci řízení, kterou církevní autorita uděluje.
- §2: Laici mohou mít účast na moci řízení podle ustanovení práva.
Kánon 130 – Vykonávání moci
Moc řízení se vykonává jménem Krista pouze podle norem kanonického práva a v mezích příslušné autority.
Kánon 131 – Právomoc a její typy
- §1: Moc je buď obecná nebo speciální, trvalá nebo dočasná.
- §2: Výklad v pochybnosti je restriktivní.
- §3: Přenesená pravomoc se vykládá širším způsobem, pokud jde o výkon, nikoliv o její podstatu.
Kánon 132 – Výjimky z přísného výkladu
V případě závažného a nevyhnutelného nebezpečí se nevyžaduje výslovné zmocnění, pokud se úkon koná ke spáse duší.
Kánon 133 – Překročení hranic pravomoci
- §1: Pokud někdo překročí pravomoc, jedná neplatně, pokud šlo o podstatnou meze.
- §2: Pokud překročí pouze způsob vykonání, úkon je platný, ale nedovolený.
Kánon 134 – Kdo je ordinářem
- Ordinářem je: papež, diecézní biskup, jejich vikáři a jiní s obdobnou pravomocí.
- Pojem místní ordinář označuje autoritu s mocí v určitém území.
Kánon 135 – Typy moci
- §1: Zákonodárná, výkonná a soudní moc jsou rozlišeny.
- §2: Výkonná moc se může delegovat; zákonodárná nikoli.
- §3: Soudní moc se vykonává podle zvláštních norem.
Kánon 136 – Územní účinnost moci
Moc se vykonává na území, pro které byla svěřena – a pouze nad těmi, kdo se na tomto území nacházejí.
Kánon 137 – Delegace moci
- §1: Výkonná moc může být delegována generálně nebo pro konkrétní úkon.
- §2: Delegace může být subdelegována, pokud není výslovně zakázáno.
- §3: Delegace pro jediný úkon není dále delegovatelná.
Kánon 138 – Kumulace pravomocí
Pokud dvě autority mají současně pravomoc, může ji vykonat kterýkoli z nich.
Kánon 139 – Konflikt pravomocí
Pokud dva úředníci mají stejnou pravomoc, má přednost ten, kdo úkon zahájil.
Kánon 140 – Společná pravomoc více osob
- §1: Úkon je platný, pokud jej vykoná kterýkoli z držitelů moci, pokud zákon nestanoví jinak.
- §2: Pokud se požaduje součinnost více osob, bez konsenzu je úkon neplatný.
Kánon 141 – Postupnost v pravomoci
Kdo první vykoná úkon platně, zamezuje tím vykonání jiným držitelům téhož oprávnění.
Kánon 142 – Delegace a její zánik
- Delegace končí: splněním úkonu, uplynutím lhůty, nebo odvoláním.
- Smrt delegující osoby nezrušuje delegaci.
Kánon 143 – Obnova pravomoci
- §1: Pravomoc se obnovuje, pokud není udělena jinému.
- §2: Odnětí úřadu ruší pravomoc, pokud není stanoveno jinak.
Kánon 144 – Pochybnost a právní domněnka
- §1: V případě pochybnosti o právu nebo o skutku, církev poskytuje pravomoc jak interně, tak externě.
- §2: Platí i v případě, kdy byl úkon vykonán v dobré víře.
📘 8. Církevní úředníci a vykonávání úřadu (Kánony 145–196)
Tato část definuje pojem církevního úřadu, způsob jeho udělování, trvání a zánik. Zabývá se také odvoláním, rezignací a sesazením z úřadu.
Kánon 145 – Definice církevního úřadu
- §1: Církevní úřad je jakýkoli stálý úkol ustanovený božským nebo církevním právem k duchovnímu účelu.
- §2: Úřad může být posvátný (např. biskup), nebo administrativní (např. rektor kostela).
Kánon 146 – Platné udělení úřadu
Církevní úřad může být platně obsazen jen tehdy, když jej někdo legitimně obdrží podle práva.
Kánon 147 – Udělování úřadu
Uděluje se:
- papežem nebo příslušnou autoritou,
- zvolením potvrzeným autoritou,
- nebo prezentací a následným potvrzením.
Kánon 148–151 – Zásady pro jmenování
- Úřad nelze nikomu vnutit.
- Jmenování je platné až po oznámení jmenovanému.
- Nemá-li být přijetí povinné, musí být výslovně potvrzeno.
Kánony 152–153 – Kolidující jmenování
- Nelze platně obdržet více církevních úřadů, pokud právo nestanoví jinak.
- Jmenování neobsazeného úřadu je neplatné.
Kánony 154–157 – Platnost jmenování
Úřad lze obsadit jen tehdy, pokud je skutečně vakantní. Potvrzení volby nebo jmenování je podmínkou jeho účinnosti.
Kánony 158–163 – Prezentace k úřadu
- Právo prezentace (tj. navržení kandidáta) mají některé osoby nebo instituce.
- Ordinář (např. biskup) může prezentovaného odmítnout jen ze závažného důvodu.
- Při více prezentacích rozhoduje ten, kdo má pravomoc potvrzovat.
Kánony 164–179 – Volba do úřadu
- Volby se řídí vlastními stanovami a obecnými pravidly.
- Potřebná je většina hlasů.
- Výsledná volba musí být přijata a potvrzena příslušnou autoritou.
Kánony 180–183 – Dispenz od požadavků
- Pokud volený neodpovídá přesně právním podmínkám, ale má jiné kvality, lze žádat o dispens od autority.
Kánony 184–196 – Zánik církevního úřadu
Způsoby zániku úřadu:
- vypršení doby (Kán. 184),
- rezignace (Kán. 187–189),
- odvolání (Kán. 192–195),
- sesazení pro trestný čin nebo neschopnost (Kán. 196).
Klíčové kánony:
- Kánon 187: Každý může rezignovat ze spravedlivého důvodu.
- Kánon 189: Rezignace je platná, pokud ji přijme příslušná autorita.
- Kánon 192: Odvolání se děje zákonně z důvodu předepsaného právem.
- Kánon 196: Sesazení je platné jen ze závažného důvodu a podle zákonného postupu.
📘 9. Promlčení (Kánony 197–199)
Promlčení (praescriptio) je způsob, jakým se získává nebo zaniká právo plynutím času.
Kánon 197 – Definice a funkce
Církevní právo uznává promlčení jako způsob nabytí nebo ztráty práva v souladu s kanonickými normami.
Kánon 198 – Vyloučení promlčení
Promlčení nenastává, pokud bylo právo získáno podvodně nebo nepoctivě.
Kánon 199 – Nepromlčitelná práva
Následující práva nepodléhají promlčení:
- Práva přirozená nebo božská.
- Práva, která může udělit pouze Apoštolský stolec.
- Práva a povinnosti týkající se svátostí.
- Přístup k posvátnému svěcení.
- Ustanovení na církevní úřad, pokud právo nestanoví jinak.
- Vztahy mezi duchovním a věřícím, které jsou nezbytné pro duchovní vedení.
📘 10. Počítání času (Kánony 200–203)
Správné počítání dnů, měsíců a let je důležité pro platnost právních aktů a lhůt.
Kánon 200 – Výklad časových údajů
Při výkladu právních textů se čas počítá podle pravidel uvedených v následujících kánonech, pokud zákon nestanoví jinak.
Kánon 201 – Rozlišení času
- §1: Nepřetržitý čas běží bez přerušení.
- §2: Užitelný čas běží jen tehdy, když právní úkon může být uskutečněn.
Kánon 202 – Jednotky času
- §1: Den = 24 hodin od libovolného okamžiku (ne kalendářní den).
- §2: Měsíc a rok = kalendářní, nikoli přesné časové úseky (např. únor má 28 dní, ale stále je to „měsíc“).
Kánon 203 – Počátek a konec lhůty
- §1: Lhůta začíná běžet následující den po nastoupení právní skutečnosti (např. obdržení dekretu).
- §2: Lhůta končí uplynutím posledního dne v kalendáři nebo v čase.
Tímto jsme dokončili celou Knihu I – Obecné normy (Kánony 1–203). Máš tak kompletní, přehledný a přesný výtah základních právních principů kanonického systému.
Doporučené informační zdroje
- Kodex kanonického práva
- Popis: Úplný překlad Kodexu kanonického práva z latiny do češtiny, zahrnující všechny kánony.
- Překladatel: Prof. JUDr. ThDr. Miroslav Zedníček
- Překlad Kodexu kanonického práva – Knihovna Libri nostri
- Popis: Církevně schválený překlad Kodexu z roku 1917 do češtiny ve třech částech.
- Překladatel: František Kop
- Dostupnost: Ke stažení ve formátu PDF
