Často si kladu otázku: je to opravdu chaos, nebo jen přechod? Možná se něco starého rozpadá, aby mohlo vzniknout něco nového — pravdivějšího, opravdovějšího. Ale uprostřed toho pohybu to bolí. A je snadné ztratit směr, pocit bezpečí… i sebe.
„Mám taový pocit, jako by se právě teď dělo všechno najednou. Jako by bylo všecho v jednom klubku. Všechny pravdy, všechny lži, všechny názory, vše dobré i vše špatné.“
Kamil Bolek
Sedím uprostřed lesa.
Dýchám. A vnímám, jak v sobě nesu dva světy — jeden, který hoří, a druhý, který se tiše rozkvétá.
Jako bychom procházeli branou, kde přestává platit staré a nové se teprve rodí. Chaos, který dnes tolik z nás vnímá — v sobě, ve společnosti, v planetárním dění — není jen krize. Je to porod. A každý porod bolí.
Čím dál víc lidí mluví o tom, že „něco není v pořádku“, a zároveň se ptají, co přichází.
A já věřím, že odpověď neleží v odpovědích, ale v odvaze být s tím, co je.
Zlomový bod v historii lidstva?
Nejsem prorok. Ale čerpám z dat i pozorování. Například zpráva IPCC (Mezivládního panelu pro změnu klimatu) z posledních let mluví jasně: naše planeta se otepluje tempem, které je bezprecedentní v historii civilizace.
Psychologové jako Gabor Maté otevřeně hovoří o „epidemii traumatu“ a neschopnosti západního světa unést bolest.
Sociologové (např. Zygmunt Bauman) mluví o „tekuté modernitě“ — době, která ztratila pevné body a kde je všechno dočasné, nejisté, rozpité.
Duchovní učitelé jako Eckhart Tolle nebo Thomas Hübl vidí tuto dobu jako přechod — z ega k vědomí. Z oddělenosti k celistvosti.
A věda k tomu nabízí i hlubší rámec: teorie komplexních systémů říká, že když se systém dostane k určitému bodu nestability, buď se zhroutí… nebo evolučně přeskočí do nové úrovně.
Co se tedy vlastně děje?
Děje se všechno najednou.
Padá důvěra ve staré autority. Technologie přetváří náš vztah k realitě. Planeta volá o pomoc. A my jako jednotlivci cítíme, že už se nedá „žít jako dřív“.
Ale zároveň se probouzí něco nového.
Lidé hledají smysl. Otevírají se spiritualitě. Učí se ztišit. Vracejí se k přírodě. Chtějí žít vědomě, pravdivě, celistvě.
A to je to, co mě naplňuje nadějí.
Ne slepý optimismus, ale tichá důvěra, že jsme schopni projít tímto chaosem, pokud se nezavřeme. Pokud zůstaneme v kontaktu — sami se sebou, s druhými i s tím, co nás přesahuje.
Na čem přechod závisí?
Z mého pohledu na třech pilířích:
- Vnitřní práce – odvaha čelit sobě, svým strachům, stínům. Neutíkat, ale dýchat skrze ně.
- Společenství – sdílení, podpora, spolubytí. Žádný přechod se nedá projít o samotě.
- Vědomá volba – rozhodnutí nenechat se vtáhnout do zmaru, ale každodenně volit laskavost, přítomnost a smysl.
A co z toho všeho vyplývá?
Že chaos, který cítíme, není konec. Je to práh. A za tím prahem — možná ještě skrytě — čeká nový příběh.
Příběh lidství, které se přestává bát své bolesti.
Příběh Země, která se znovu stává posvátným domovem.
Příběh duše, která si dovoluje být celá — včetně svých ran.
A možná právě v tom je něco podstatného.
Možná už nestačí oddělovat, třídit, bojovat za “to správné”. Možná se máme učit držet celek. Unést to, že život není ani černý, ani bílý. Že můžeme cítit lásku i vztek zároveň. Že někdo může mít jiný názor než my — a přesto s ním můžeme být v pravdivém spojení.
Možná se učíme nést napětí mezi protiklady, aniž bychom museli okamžitě hledat řešení nebo útěk.
Mně osobně pomáhá, když si dovolím jen být s tím klubkem, aniž bych ho musel rozmotat. Dýchat do něj. Být sám sobě laskavým svědkem.
A někdy i sdílet — jako to teď děláš ty. Protože ve chvíli, kdy něco vyřkneme nahlas, už to nejsme jen my, kdo to nese.
