Včera jsem zahlédl ženu a muže, kteří se velmi hlasitě dohadovali o svém dítěti a své odpovědnosti. Když křik ustal a oba se rozešli každý jiným směrem, pohlédl jsem letmo ženě do hlubokých očí, ve kterých měla bolestivou otázku: „Co se to sakra děje? Nikdy takový nebyl…“ Pak jsem pohlédl k nebi a v duchu poděkoval. Děkuji ti za tak hlubokou a zároveň naléhavou otázku. Cítím v ní starost o člověka, který se dnes možná probouzí do světa, jenž mu připadá cizí, rozbouřený a těžko uchopitelný. A právě pro takového člověka bych ti rád předal jednoduchý příběh – příběh o přechodu, který se nás všech týká. Bez ohledu na to, zda se považujeme za duchovně hledající, nebo jen žijeme své každodenní životy, které jsou někdy těžké, někdy krásné… a často obojí zároveň.
„Tma nikdy není konec. Je to jen fáze přechodu k novému světlu.“
(Příběh o velkém dešti světla)
🌌 PŘÍBĚH O VELKÉM DEŠTI SVĚTLA
Představ si planetu, která dlouho kráčela v rytmu známého tance – staletí, tisíciletí… Lidé se na ní učili žít, přežít, budovat, milovat, bojovat. V rytmu slunce a měsíce, v koloběhu narození a smrti. Ta planeta se jmenuje Země – a možná už cítíš, že tím příběhem nemyslím žádnou pohádku, ale naše skutečné životy.
Jednoho dne – ne naráz, ale jako pozvolné svítání – začalo na tuto planetu dopadat ve větší míře nám neviditelné světlo. Ne světlo v běžném slova smyslu, ale jemná záře, proudy částic, kterým říkáme neutrina. Je to základní forma energie. Jelikož je tato forma energie vyživující podstatou života, vlastně bychom nemluvili o ničem mimořádném. Tedy až na významně se zvyšující intenzitu tohoto světla, které tiše přichází z hlubin vesmíru. A Země, Slunce i my lidé na toto světlo reagujeme – ať už o tom víme, nebo ne.
To, co se nyní děje, můžeme vnímat jako začátek Platónského cyklu – obrovského období proměny, které se podle starých tradic opakuje přibližně každých 26 tisíc let. Je to doba resetu. Obnovy. Znovu-naladění.
Neutrina a další kosmické záření procházejí našimi těly jako očistný déšť – bez bolesti, bez dotyku, ale s hlubokým účinkem. Jako kdyby někdo ladil staré struny harfy, které ztratily jasný tón. Tyto částice uvolňují shluky starých energií, které jsme nosili ve svých buňkách – bolesti, traumata, potlačené emoce, neprojevené pravdy.
Naše DNA, ten neviditelný orchestr života, prochází také svým restartem. Staré programy se rozpouštějí. Tělo se čistí. Ale – a to je důležité – tento očistný proces bolí. Vše rozbité a nepotřebné musí z kola ven… A to někdy velmi – velmi, bolí.
🌀 CO TO ZNAMENÁ PRO BĚŽNÉHO ČLOVĚKA
Možná teď často zažíváš:
- tělesnou únavu, která nemá zjevný důvod
- zvýšené emoce – plačtivost, vztek, zmatek
- bolesti hlavy, kloubů, břicha, vlny nevolnosti
- pocit, že „něco končí“ nebo „něco není v pořádku“, aniž bys to uměl pojmenovat
- prohlubující se konflikty ve vztazích – jako by se věci chtěly očistit, vyjasnit
To všechno je přirozenou součástí proměny. Není třeba se bát – ale je třeba se zastavit a naslouchat. Protože právě teď nás život zve k tomu, abychom probudili svou pozornost. A i když to zní duchovně, ve skutečnosti jde o něco velmi obyčejného: Návrat zpátky k sobě. Ke své podstatě, na kterou usedl prach.
🌍 ZEMĚ TAKÉ PROCHÁZÍ ZMĚNOU
Planeta sama na tuto proměnu odpovídá. Možná jsi slyšel o tom, že se zvyšuje tzv. Schumannova rezonance – přirozený pulz Země. Dlouho byla stabilní, ale v posledních letech začala kolísat a sílit. Jako by sama Země začala dýchat jinak. Možná rychleji. Možná hlouběji. A my, kteří jsme s ní propojeni, to cítíme také. V těle i v duši. V mysli i dechu.
Přírodní živly – oheň, voda, vítr, země – se čistí a zrcadlí nám náš vlastní vnitřní chaos i probouzení. Lidé se stávají citlivějšími. Pravda se dere na povrch. Staré struktury se bortí. Nic nezůstane mimo – nic ani nikdo.
❤️ JAK TEDY ŽÍT V TÉTO DOBĚ?
Nemusíš být duchovní mistr ani esoterik, abys tím vším mohl projít. Stačí být člověkem, který se zastaví a zavře oči, aby pohledl do svého nitra.
- Zpomal. Tělo potřebuje klid, spánek, doteky, přírodu.
- Dýchej vědomě. Dech je most mezi světem venku a světem uvnitř.
- Plač, když to potřebuješ. Očišťuj se slzami, smíchem, tichým přijetím.
- Zastav se v lese a zakříč z plného hrdla – Les ti rád pomůže.
- Nesnaž se vše pochopit hlavou. Srdce ví, když mysl tápá.
- Buď laskavý. K sobě i k druhým. Všichni tímto procesem procházíme – každý jinak.
Tento příběh není návod. Je to jen pozvání. Připomenutí, že to, co se děje – ačkoliv je to často těžké – má hluboký smysl. A že nejsi sám.
Buďme si vzájemně oporou. Sdílejme. Dýchejme spolu. Tma nikdy není koncem. Je to jen fáze přechodu k novému světlu.
S úctou, vděčností a otevřeným srdcem,
Kamil 🕊️
