Jsou dny, kdy mám pocit, že se mi ztratil směr. Vše, co dřív dávalo smysl, se rozplynulo jako pára nad hrncem. V hlavě víří otázky, ale žádná z nich nemá odpověď. Navenek působím klidně, uvnitř ale cosi pulzuje – neklidné, syrové, tiché. Dlouho jsem se těmto chvílím snažila utéct. Vyplnit je aktivitou, rozhovory, plánováním. Jenže ono to nepomáhalo. Ta prázdnota se vracela. Až jsem jednoho dne zůstala – sama se sebou. V tichu. V ne-vědění. A tam se něco změnilo.
„Ticho je někdy tou nejhlasitější odpovědí.“
Dalajláma
Vědomé ne-vědění: prostor, kde vzniká něco nového
Ne-vědět. To slovo v sobě dlouho neslo tíhu. Jakoby bylo zakázané být zmatená, ztracená, bez odpovědí. Ale když jsem si dovolila opravdu nevědět – ne jako slabost, ale jako přechodný stav mezi dvěma světy – ucítila jsem úlevu.
Ticho přestalo být prázdné. Začalo ke mně promlouvat. Ne slovy, ale vjemy. Vzpomínkami. Vnitřním pocitem, že všechno má svůj čas. A že možná právě tohle mezidobí je bránou k něčemu novému, co se ještě nemůže zrodit, protože na to není místo.
Když se zastavíš, slyšíš, co bys jinak přeslechla
V těch dnech jsem chodila sama do lesa. Bez telefonu. Bez cíle. Jen jsem vnímala stromy, světlo, vítr, ptáky. Začala jsem psát – ne články, ale věty do deníku, které často nedávaly smysl… ale přesto mě uzemňovaly.
Ztratila jsem vnější orientaci, ale začala získávat vnitřní kompas. Ten tichý, jemný pocit uvnitř, který říká: „Tohle je správně. Tady jsi doma.“
Co mi pomohlo v době vnitřního mlžení?
🕊️ Dovolit si cítit všechno, co přichází. Nehodnotit. Jen být.
🌿 Procházky v přírodě bez cíle. Vnímat smysly – barvy, vůně, struktury.
✍️ Deník duše. Psát, co mě napadne, bez cenzury. I když je to jen „nevím“.
🕯️ Ticho bez záměru. Nesnažit se meditovat „správně“. Jen sedět a dýchat.
🌀 Přijmout cykličnost. Stejně jako příroda – i my potřebujeme období „zimy“, klidu, tmy, než vyraší nové výhonky.
Osobní moment ticha, který změnil směr
Pamatuji si jedno konkrétní ráno. Bylo šedo, ticho, seděla jsem u okna a cítila jen prázdno. A tehdy mi přišla věta:
„Nic teď nemusíš vědět. Stačí být.“
A bylo to, jako by mi někdo z ramen sundal batoh plný otázek.
Od té chvíle jsem přestala hledat odpovědi venku. A začala se vracet domů – do sebe.
Pozvání pro tebe
Možná jsi teď v podobném období. Možná nevíš, kam dál. A možná se to snažíš „vyřešit“, analyzovat, najít smysl. Ale co kdybys to dnes zkusil*a jinak?
Zkus na chvíli nic nehledat. Jen být. Vnímat. Dovolit si nevědět. Možná právě v tom tichu uslyšíš svůj skutečný hlas.
🌙 Tři otázky, které mi pomáhají, když je mlha:
- Co právě teď opravdu cítím – bez filtrování?
- Kdy jsem naposledy byla v opravdovém tichu? Co mi přineslo?
- Kde se moje duše cítí jako doma – a co bych mohla udělat, abych tam byla častěji?
S láskou a v důvěře,
Lumia Elen Vránová
