Když jsme malí, svět je velký. A ti, kteří nás drží za ruku, jsou našimi bohy – máma, táta. Nejsou dokonalí, ale jsou naši. A když jeden z nich odejde… ne jen odejde, ale rozhodne se odejít navždy, otřese to samotnými základy našeho Bytí. Zůstává otázka, která nás často pronásleduje, i když o ní nemluvíme: „Proč?“ A hned za ní se vkrádá druhá: „Co to znamená o mně?“
„I když Tě opustil někdo, koho jsi milovala, Tvé srdce to nevzdalo. To je tvá největší síla.“
Kamil Bolek
Více článků
I když rozum nerozumí, mé srdce ví…
Maruško, vím, že tohle téma v Tobě zanechalo stopy hlubší, než kolik slov dokáže unést. A právě proto o něm píšu ne jako odborník, ale jako člověk, který věří, že bolest má svůj smysl – i když ji někdy pochopíme až zpětně.
Když někdo milovaný opustí svět vlastním rozhodnutím
Ztráta rodiče je bolest, která se nedá jen tak uchopit. Není to jen ztráta osoby, je to trhlina v důvěře ve svět.
Často v sobě neseme tiché přesvědčení:
– že jsme možná mohli něco udělat,
– že láska nestačila,
– že když nás opustil někdo tak blízký, může to udělat kdokoli další.
A tohle všechno může v srdci vyvolat úzkost – ne jako slabost, ale jako ochranný štít. Úzkost o druhé často vyvěrá z dřívější bolesti, z nevysloveného „bojím se, že Tě ztratím, protože už jsem někoho ztratila… a přežila jsem to… ale za jakou cenu?“
Strach jako stín lásky
Strach a láska jsou blíž, než se zdá. Když někoho opravdu milujeme, bolí už jen pomyšlení na jeho ztrátu. To není slabost, to je hloubka. Ale když v sobě nosíme trauma z minulosti, může být láska zároveň i zranitelným místem – a úzkost je její ozvěnou.
A víš co? To, že i přesto miluješ, důvěřuješ, žiješ… je důkazem obrovské vnitřní síly. Možná si to ani neuvědomuješ, ale každý den, kdy se nezavřeš, je malým vítězstvím.
Tichý hlas otce z nevědomí
Kdysi jsem psal o „hlase otce z nevědomí“. O tom, že ztracený otec nezmizel navždy. Neseš jeho část v sobě – možná nezralou, možná bolavou, ale živou. A někdy, když jsi připravená, můžeš mu naslouchat znova. Ne jako dceři, ale jako ženě, která se rozhodla žít.
Možná Ti neřekl „miluju Tě“ dost často. Možná odešel, aniž by vysvětlil proč. Ale v prostoru za slovy je ještě jedna rovina: ta, kde žádný odchod není konečný a kde bolest může být portálem k hlubší lásce. I kdyby Tvůj otec nebyl schopen zůstat, možná byl rád, že jsi tady. Možná to neuměl říct. Ale Ty jsi tu. A to něco znamená.
Jak se léčí hluboké rány
Ne časem. Ale vědomou přítomností.
Ne zapomenutím. Ale přijetím.
Ne popíráním bolesti. Ale laskavým objímáním toho, co v nás zůstalo nevyslovené.
Někdy stačí dovolit si být křehká. Plakat. Nevědět. Nebýt silná.
A někdy pomůže být s někým, kdo jen tiše sedí a neopravuje tě. Jen tě drží – fyzicky nebo slovem.
Maruško, možná dnes procházíš temnější krajinou duše. Ale nejsi sama. A možná, že zrovna dnes, ve chvíli, kdy se všechno zdá těžké, se v Tobě rodí nový vztah – ne k otci, ale k sobě samé. K té ženě, která dokáže milovat, i když ji kdysi zradili. K té, která se bojí, a přesto jde dál. K té, která ví, že její život má cenu.
S úctou ke Tvé cestě,
Kamil
(jako přítel, ne jako autorita)
