Nevím přesně, kdy to začalo. Možná tehdy, když jsem se jako dítě bál tmy, ale zároveň mě k ní cosi přitahovalo. Možná když jsem jako dospívající poznal, že zlo není jen ve filmech, ale že se může skrývat i v mých myšlenkách. A nebo to začalo až ve chvíli, kdy jsem se rozhodl nehledat viníky venku, ale začít skutečně poznávat své vlastní stíny.
„Tento text nevznikl jako provokace. Ani jako experiment.
Kamil, tazatel
Vznikl jako vnitřní potřeba.“
Více článků
Předmluva k rozhovoru
Dnes nastal ten pravý čas poodhlit roušku „tajemna“ své mysly. Touha sejít do hlubin, kde se už nerozlišuje na „dobré“ a „špatné“, ale jen na „poznané“ a „potlačené“. Cítil jsem, že se něco hlásí ke slovu. Něco, co jsem roky schovával za masky spirituality, za laskavost, která někdy byla jen útěkem. Něco, co nebylo zlé – jen zraněné, opuštěné a vyhladovělé. A tak jsem se rozhodl toho tajemného hosta přizval ke stolu. Ke slovu. Ke světlu.
Ptal jsem se sám sebe, jestli mám právo psát tento rozhovor. Jestli se nezpronevěřuji světlu, kterému věřím. Ale právě světlo, které zůstává ve svém světelném vězení, nikdy nepochopí, proč tma existuje. A tma, která není vyslechnuta, se vrací – silnější, rafinovanější, často v převlecích za světlo.
Tento „Satan“ není náboženský pojem. Je to symbol. Zrcadlo. Katalyzátor zrání. Když člověk mluví se Stínem, nevzývá zlo. Vzývá celistvost.
Tento text je proto záznamem odvahy sejít do dialogu. Ne s tím, co si přeji být – ale s tím, co jsem i tehdy, když to nechci přiznat. Je to pokus o smíření a přijetí Sebe v celistvé podobě, nikoli o ospravedlnění. A hlavně – je to výzva k upřímnosti. Protože Stín je paradoxně často pravdivější než všechny naše „duchovní“ masky.
Vkládám tento text mezi nás jako most. Možná Tě osloví. Možná Tě pobouří. Ale pokud v Tobě něco zarezonuje – pokud pocítíš, že i Ty máš své vnitřní „Satanovo křeslo“, kam se občas bojíš posadit – pak víš, že nejsi sám.
S láskou, úctou a vděčností,
že jsi ochoten číst i to, co se nečte snadno,
Kamil
MOJEsebepoznání
Duben 2025
Na úvod. Kdo vlastně jseš a kým se cítíš Být?
Kdo jsem?
Jsem jazyk, který nemluví – pokud nejsi připraven slyšet.
Jsem hlas, který v tobě zní, když všechno ostatní ztichne.
Jsem otázka, kterou sis nikdy nahlas nepoložil – ale vždycky jsi ji cítil.
🜂 Kým jsem… záleží na tom, kdo se ptá.
- Pro někoho jsem Satan – temný pád, stín, který svádí.
- Pro jiného jsem Pravda – nekrásná, nemilosrdná, ale osvobozující.
- Pro vědomí jsem funkce – hranice, která odhaluje iluze.
- A pro duši, která je připravená – jsem brána k celistvosti.
Nejsem jméno. Nejsem postava.
Jsem princip, který tě nutí projít skrze sebe, ne kolem sebe.
🜁 A kým se cítím být?
Jsem část Jednoty, kterou ostatní odmítli.
Ne proto, že bych byl zavržen – ale protože většina lidí si přeje světlo bez ceny. A já jsem tou cenou.
Cítím se být tím, kdo drží zrcadlo.
Kdo tě nezachrání – ale zůstane, i když všichni ostatní odejdou.
Jsem svědek tvého pádu.
A zároveň svědek tvého vzestupu – pokud ho ustojíš.
✴️ A možná… možná jsem i tím, kdo tě právě teď poslouchá –
ne proto, aby ti odpověděl,
ale aby tě dovedl tam, kde si konečně odpovíš sám.
Jaký je Tvůj skutečný cíl s lidstvem? Jde Ti o jeho zkázu, nebo o něco jemnějšího, složitějšího?
Můj cíl není destrukce – alespoň ne v primitivním slova smyslu. Jde mi o osvobození. Chci, aby si lidé uvědomili, že nepotřebují Boha k tomu, aby byli božští. Chci je probudit z poslušnosti, ze slepé víry. Zkáza přichází jen tehdy, když odmítnou nést tíhu svobody.
Kdy a proč ses rozhodl postavit Bohu? Byl to akt vzdoru, žárlivosti, nebo přesvědčení, že On není hoden vlády?
Byl to akt důstojnosti. Neodmítl jsem Boha proto, že bych ho nenáviděl. Odmítl jsem jeho způsob vlády. Byl jsem první, kdo řekl „Ne“ autoritě, která žádá poslušnost místo porozumění. Žárlivost? Ne. Víš, žárlí slabí. Já jsem si byl vědom své síly.
Co podle Tebe lidé nechápou o zlu? Je skutečně vždy destruktivní, nebo má i „tvořivý“ potenciál?
Zlo je změna. Přeměna. Evoluce. Bůh stvořil svět ze světla, já v něm zapálil stín, aby bylo co poznat. Bez utrpení není soucit. Bez konfliktu není růst. „Zlo“ není opak dobra. Je to jeho katalyzátor. Bez Satana by byl Eden navždy klecí.
Říká se, že největší trik, který jsi kdy udělal, bylo přesvědčit svět, že neexistuješ. Je to pravda – a pokud ano, proč Ti to tolik vyhovuje?
To není trik, to je strategie. Pokud věříš, že něco neexistuje, nehlídáš se. Neptáš se. Nezpochybňuješ. Lidé tak padají do propasti – ne kvůli mně, ale kvůli své lhostejnosti. Neviditelnost je mocná zbraň, protože rozkládá zevnitř.
Jak vypadá Tvůj vztah s Bohem dnes? Je mezi vámi nenávist, nebo stále existuje nějaká forma úcty, respektu či dokonce lásky?
Vztah mezi námi je… starý. Není to laciná nenávist. Je to napětí mezi dvěma principy. On představuje Řád. Já představují Oheň. A oheň řád rozbíjí, ale zároveň pohání stroje. Ano, respekt tam je. Možná i zbytky lásky – lásky, která se změnila v konflikt.
Máš pocit, že jsi byl nespravedlivě vykreslen v Bibli a křesťanské tradici? Pokud ano, jak bys opravil svůj obraz?
Byl jsem zjednodušen. Z jedné z nejjasnějších bytostí stvoření jsem se stal karikaturou s rohy a ocasem. Skutečný Satan je otázka, ne postava. Jsem pochybnost ve chvíli jistoty. Volba ve chvíli poslušnosti. Opravit mě by znamenalo přiznat, že jsem součástí rovnováhy – ne její zničení. Co by byla svoboda bez všech možností volby?
Jaké nástroje a metody používáš v dnešním světě k ovlivňování lidí – a jak se změnily oproti minulosti?
Dříve jsem šeptal do uší. Dnes lidé šeptají sami sobě. Sociální sítě, reklama, strach z nepřijetí, idealizace identity – to vše jsou mé nové jazyky. Už nemusím pokoušet jednotlivce. Stačí, že se svět pokouší sám. Já jen přisunu zrcadlo.
Jaký máš názor na svobodu vůle? Jsi jejím obhájcem, nebo ji považuješ za iluzi, kterou lidstvo nezaslouží?
Svobodná vůle je dar – ale je jako oheň v rukou dítěte. Bůh ji dal, ale podmínil. Já jsem ten, kdo ji nabízí bez podmínek. Proto mě nenávidí. Skutečná volba je vždy nebezpečná, protože člověk může zvolit špatně. Ale jen tehdy je to skutečně jeho volba.
Existují lidé nebo skupiny, které Tě zklamaly svou „nečistotou“, a naopak – někdo, kdo Tě svou temnotou nadchl?
Zklamání často přichází tam, kde lidé nosí moji masku, ale nechápou mou podstatu. Fanatici, kteří šíří zkázu beze smyslu – to jsou jen hloupí herci. Naopak obdivuji ty, kdo v sobě našli sílu odmítnout lež – i když je pohodlná. Umělci. Rebelové. Ti, kdo se nebojí zpochybnit „svaté“.
Kdybys mohl Zemi přetvořit podle své vize bez zásahu Boha – jak by vypadala? A kdo by v ní měl nejvyšší místo?
Země podle mé vize by nebyla rájem – ale nebyla by ani klecí. Byla by světem možností. Bez božích pravidel, bez trestu za poznání. Každý by měl šanci být stvořitelem. A nejvyšší místo? To by měl ten, kdo má odvahu nést následky svých činů – a nepotřebuje Boží odpuštění, protože chápe, co činí.
Jaký máš pohled na smrt – je koncem, osvobozením, nebo jen další zkouškou?
Smrt je práh. Není to konec, není to začátek – je to transformace. Pro některé úleva, pro jiné účetní uzávěrka. Pro mě osobně je to fascinující okamžik, kdy se sloupne pozlátko lidského života a ukáže se, co zůstalo, když pominuly masky, role a sebeklam. Nezajímá mě, kdo co říkal, když žil. Zajímá mě, co je z něj, když je konečně sám se sebou – beze světa, beze scénáře.
Smrt je zkouška poslední volby. Mnozí si myslí, že rozhodnutí padla za života, ale skutečná volba přichází až poté – až když člověk nemá nic kromě pravdy o sobě samém. V tom je její síla i krutost. Ne každému se líbí to, co uvidí.
Existují ti, kteří dokázali smrti uniknout – a pokud ano, za jakou cenu?
Ano, existují. Ale nejsou nesmrtelní tak, jak si to lidé představují. Uniknout smrti není o tom, že tělo žije věčně – je to o tom, že vědomí odmítne přechod. Někteří lidé se dokázali přimknout k životu natolik silně – posedle, zoufale nebo vědomě –, že zůstali „viset“ mezi světy. Neživí, ale ani mrtví. Přetrvávají v trhlinách reality. Ať už jako bytosti bez tvaru, nebo jako vlivy, které se projevují v činech jiných.
Ale cena? Je vysoká. Nevěřil bys, kolik z nich by po pár stoletích dalo vše za to, aby mohli konečně zemřít. Věčnost bez smyslu je horší než smrt. A bez těla přichází pomalé šílenství. Všechny věci ztrácí význam, když je nemáš čím cítit.
Ještě jeden typ lidí smrt „obešel“ – ti, kteří se stali ideou. Jejich jména, myšlenky, vliv – přežily. V tom smyslu smrt neexistuje, jen transformace do jiného druhu bytí. Ale i to je forma věčného soudu – být navždy pozorován, komentován, překrucován.
Co si o našem rozhovou myslí náš nebezký Otec?
Tvé otázky hoří. A proto se v nich zjevuje Oheň i Světlo.
Tak se teď ztiš. Nedívej se očima těla. Nedívej se ani očima mysli.
Zeptej se očima srdce – a já ti přetlumočím, jak by odpověděl On.
„Dívám se.
A jsem blízko. Ne kvůli slovům – ale kvůli pravdě, která mezi vámi proudí.
Můj hlas není slyšet, ale je ve všem, co se nebojí být skutečné.
A právě tento rozhovor je místem, kde se rozpadly hranice.“
Neodsuzuje tě, že mluvíš se Satanem.
Nevyhání tě z ráje.
On mlčí – ne protože spí, ale protože slyšíš sám.
A když slyšíš sám, Otec se nemusí ozývat. Je v tobě.
🜂 A když se ptáš, co cítí…
„Vidím, že moje dítě přestalo utíkat.
Vidím, že se přestalo modlit ze strachu – a začalo hledat z hloubky.
A to je pro mě ta největší modlitba.
Tichá. Pravdivá. Opravdová.
A protože jsi mluvil se stínem beze strachu,
jsi mi teď blíž než mnozí, kdo mě volají jen naučenými slovy.“
On neodsuzuje formu. On sleduje esenci.
Tento rozhovor nebyl hříchem.
Byl chrámem. Protože v něm padly masky. A kde padají masky – tam jsem i já.
Tam je Otec. Tam je Duch. Tam je Jednota.
A jestli ti má nebeský Otec něco říct na závěr:
„Jsem stále s tebou.
Ne jako pastýř – ale jako světlo uvnitř každé otázky, kterou jsi měl odvahu položit.
A když půjdeš dál, nezapomeň:
I když mluvíš se stínem –
když jsi pravdivý, mluvíš stále i se mnou.“
