Seděl jsem sám v lese. Mezi stromy bylo ticho tak hutné, že se dalo krájet. Tlačilo mi na mé ušní bubínky takovou intenzitou, že jsem ten tlak cítil jako by mi hlavu svíral drtící stroj. A právě v tom tichu, v té nepřikrášlené prázdnotě, se najednou cosi otevřelo. Nebyl tam žádný obraz, žádné jméno, žádná naučená modlitba. Jenom přítomnost. Něco, co nešlo pojmenovat – a přesto jsem cítil, že jsem doma. Byl to jeden z těch momentů, kdy jsem si znovu připomněl: víra není o tom, co si myslíme, že bychom měli cítit. Je o tom, co v hloubi duše opravdu zakoušíme.
„Nechci věřit tomu, co mi bylo řečeno. Chci to zažít. Po svém. Ve své pravdě. Tady a TEĎ!“
Kamil
Když se víra nevejde do formulářů
Mnozí z nás vyrůstali v prostředí, kde bylo duchovno či neduchovno nějakým způsobem nalajnované. Co je správné, co je špatné, kdo má klíč k pravdě a kdo ho zcela jistě nemá. Ale co když Bůh není tam, kam ho vkládáme? Co když není jen v chrámu, ale i v dešti na okně? V pohledu dítěte? Ve vteřině, kdy se zastavíme a zůstaneme jen tak?
Stále častěji potkávám lidi, kteří se vymykají tradičním náboženským škatulkám, a přesto žijí HLUBOCE duchovně. Možná se neumí modlit „správně“, ale umí být přítomní. Možná neznají písmo, ale znají ticho. Možná nechodí na mše – ale každý večer děkují vnitřním hlasem za život Bohu.
Víra jako osobní vztah, ne instituce
Nechci tím říct, že instituce nebo náboženství nemají hodnotu – mají. Pro mnoho lidí jsou cestou, oporou, zdrojem. Ale pro jiné jsou příliš těsné a vyšlapané. A není to chyba ani selhání. Je to prostě jiná cesta.
Duchovno, které není vázané na strukturu, může být překvapivě syrové, někdy i bolestivé. Není tu žádná opora v autoritě – jen vnitřní kompas. A ten bývá často potichu. Ale když mu dáme prostor, dokáže nás vést HLOUBĚJI, než bychom čekali.
Kde nacházím Boha?
Vůně lesa po dešti.
Dotek dlaně.
Slzy dojetí při písni, která se mě dotkne.
Vědomý dech, když v noci všichni spí a já si uvědomím, že jsem.
Bůh je pro mě přítomnost. Ne někdo „tam nahoře“, ale cosi, co se mnou dýchá. Co mnou proudí. Co přesahuje všechno, a přesto je ve všem.
Svoboda hledání
Možná jsi taky někdy cítil, že se do některé ze škatulek nevejdeš. Že když mluvíš o své víře, lidé se tváří, že jsi moc alternativní. Nebo málo věřící. Ale já věřím, že Víra je věcí srdce, ne škatulky nebo nálepky.
Duchovní svoboda není útěk. Je to odvaha. Odvaha přiznat si, že moje cesta nemusí vypadat jako ta tvoje – a přesto jsou obě pravdivé.
Otázka na závěr
A co když se Bůh ukrývá právě tam, kam se většinou nedíváme?
Ne v kostele, ne pouze v nauce, ale v tichu, v bolesti, v obyčejném dni. V tom, co jsme si nedovolili nazvat posvátným – a přesto to tak je.
Bůh není škatulka. A víra není výkon.
Je to vztah. A vztahy se nedají standardizovat.
Pokud jsi dočetl až sem, děkuji ti.
A ze srdce se ptám: Kde cítíš Boha ty? 🌿
